JAK JSEM STAL KONVERTITOU

 

Milé sestry a milí bratři, kteří navštívíte tento blog s názvem Konvertité;

  

Před časem mne vyzvala sestřička Anička, která je zakladatelkou tohoto blogu, po mém příspěvku o tom, že jsem přestoupil z římskokatolické církve k církvi starokatolické, abych napsal, co mne k tomuto kroku vedlo.

Jejímu přání rád vyhovím i s tím, že zaznamenám (možná) od některých z vás negativní reakce.

 

Jako dítě jsem byl pokřtěn v římskokatolkické církvi, v pěti letech, v prosinci “památného roku” 1968.  Maminka byla římská katolička a táta v Církvi Československé, dá se říci, že jsem přišel na svět v jakémsi ekumenickém manželství.

 

Do kostela jsem byl občas veden babičkou, která byla zároveň i mojí kmotrou.

 

V roce 1979 jsem nastoupil do učení, do jednoho malého městečka v Podkrkonoší, které bylo sice ve víře vlažné, zato silné v prosazování tehdejší ideologie vládnoucí politické strany.  Avšak i proti těm se našli odvážlivci, za všechny mohu uvést primáře chirurgického oddělení tamnější nemocnice, který přes nátlak “shora” odmítl odstranit kříž, který stál při vjezdu do nemocničního areálu.  Byl to skvělý chirurg, k němuž jezdili na operace i důstojníci sovětské armády, tehdy dlící v Milovicích.  A tak, byť k nevůli “strany a vlády”, v nemocnici zůstal a mohl pracovat.

 

Když mne jednou viděl učitel ruštiny, jak ve svém osobním volnu, vycházím z kostela, samozřejmě se to druhý den dozvěděl i ředitel učiliště.  A že prý si nepřeje, abych navštěvoval kostel v jejich městě, že prý to kazí dobrou pověst učiliště.  Také mi tehdy řekl, že nesundám-li z krku řetízek s křížkem, nemusím se ani doučit.

Doučil jsem se a začal pracovat.  V té době jsem ke ř. katolické církvi zaujal poměrně kritický postoj s tím, že Boha ano, církev – jako instituci – ne.

 

Jak šel čas, pomalu jsem cítil jakýsi neidentifikovatelný neklid a zjistil, že moje rozhodnutí pro ignoraci církve, budu muset přehodnotit.  V r. 1991 jsem šel ke knězi, vykonal generální zpověď sv. a vrátil se.

 

Ještě téhož roku jsem kontaktoval bratry františkány a vstoupil do Sekulárního františkánského řádu.

 

A četl a četl, čtené srovnával s Písmem sv. a během času a v kontextu s tím, co jsem se z knih dozvěděl jsem začal tušit, že je asi něco někde špatně.  Srovnával jsem i s praxí ř. katolické církve a pořád mi tam něco “nehrálo”.  Nevěděl jsem co a tak jsem se ptal těch, kteří mi mohli dát odpověď – ano přímo kněží.  Některé odpovědi byly nejednoznačné, jiné spíše vyhýbavé a často jsem jako odpověď slyšel něco, co s mojí otázkou vůbec nijak nesouviselo.

 

A pak to přišlo. Svatý Augustin a jeho Confessiones (Vyznání), pak díla M. Jana Husa, Chelčického, Komenského a jiných.  Také protireformační knihy. A já stále četl a srovnával a učil se.

 Najednou jsem s jistotou věděl, že nechci v římskokatolické církvi a v jejím učení, které mnohdy postrádalo biblický základ a ani jeho náznak, být. 

Přišel den, kdy jsem – snad náhodou, snad vůlí s hůry – otevřel na internetu stránky starokatolické církve.  Pozorně jsem si je přečetl, několikrát, a pak jsem vytiskl přihlášku, zkontaktoval kněze v nejbližší farnosti a po několika dnech přestoupil.  Pochopitelně jsem o svém přestupu informoval biskupskou kancelář.  Pro mne to bylo jasné.

 

Ano, Starokatolíci byla církev s jejímž učením jsem se dokázal plně shodnout, a i já mohu dnes říci, že se v této církvi cítím skutečně jako doma.  Trochu se musím usmívat, když tyto řádky píšu, že jsem byl starokatolíkem již dříve, jenom jsem o tom nevěděl.

 

A tak jsem se stal vlastně konvertitou.

 

Váš Fidelius.

  

Dovoluji si připojit odkazna stránky Českého rozhlasu 2, kde si můžete poslechnout záznam naší bohoslužby z Prahy, která se konala dne 21.09.2008:

 http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/bohosluzby/_zprava/497097