Samá překvapení, jak si mě Bůh našel.

Příběh Jany.

Mám skvělé rodiče. Jsou tolerantní a trpěliví, dali mi pevné základy, naučili mě, co je slušné a co se nedělá, jsou mi výborným příkladem. Vždycky mě včas varovali, abych si zbytečně nerozbila mockrát nos, ale konečné rozhodnutí zůstávalo a zůstává vždy na mně. Mám dostatek svobody, přesto se stále můžu schovat pod jejich křídly. Já důvěřuji jim a oni mně, nikdy jsme si nelhali, o ničem jsme před sebou nemlčeli. Kromě víry. O víře se u nás zkrátka nikdy nemluvilo. To je přeci každého věc, ať si každý vybere sám…
Ale z čeho vybírat, když poznámky sem tam pronesené na adresu církve byly všelijaké, jen ne pozitivní: Bůh není vidět, a proto neexistuje, církev akorát tahá z lidí peníze…V takovém světě jsem vyrůstala, aniž by mi kdokoli cokoli zakazoval, předsudky se mi zakuklily kdesi v podvědomí a i já jsem si začala myslet svoje o papeži mávajícím desetitisícovým davům. Církev není třeba.
Ale jak jsem vyrůstala, nedokázala jsem s církví zahodit i ….koho? Boha? Smím „tomu“ tak říkat? Nedokázala jsem vylít dítě i s vaničkou, po večerech jsem se modlila (akorát jsem to ještě nevěděla) k Bohu (kterého jsem zatím nedovedla oslovit) . Po večerech jsem nemohla usnout, oslněna údivem nad světem, který se zvětšoval tím víc, jak jsem stárla. Myslela jsem, že ho pochopím, aspoň trochu, až budu „dospělá“… Jak jsem byla naivní, chápu až dnes.
Chtěla jsem komusi poděkovat za to, že smím žít, ale nebylo komu. Chtěla jsem svět ujistit o tom, že žiji, jak nejlépe dovedu. Ale nikdo mě neposlouchal. Neuměla jsem zavolat.
Až jsem před šesti lety onemocněla. Nemocí, na kterou se neumírá, ale dost vážnou na můj útlý věk. Najednou jsem musela mnoho činností omezit, najednou jsem se zarazila – není to tak samozřejmé, že je člověk zdravý. Bylo mi asi 15. Byla jsem unavená, vyčerpaná fyzicky i psychicky. Žádná námaha. Jen poblázněné hormony – doslova a do písmene.
Tehdy jsem poprvé přišla do kostela a bála se, aby mě nevyhodili - vždyť přeci věřím v evoluci a nenechám si ji vymluvit! Vešla jsem do krásné katedrály, nikde nikdo, a tak jsem si chvíli sedla a poslouchala to ticho, TICHO, které se dá slyšet jen v kostele. Nikde jinde tak podobně nezní…Za dva dny jsem tu byla zas, další den znovu, vždycky v tu dobu, kdy v katedrále nebylo ani živáčka. Na mši přece nemůžu, nerozumím jí….a nevěřím, že nás Pán stvořil z hlíny, ne tomu opravdu nevěřím.
Uplynulo několik let a já se stále vracela do toho kostela. Ale nechodila jsem škemrat – nechodila jsem prosit o uzdravení sebe ani nikoho jiného. Modlila jsem se, ale ne artikulovaně. Ani jednou jsem neškemrala, nenapadlo mě, že je má nemoc nespravedlivá. Já jsem chodila děkovat a kála se. Děkovala jsem , že mi dal Pán Bůh (což jsem ještě nevěděla, že právě On) šanci poznat, co je opravdu důležité. Prosila jsem ho, aby mi odpustil mou kdysi-jistotu, že jsem mladá, zdravá a nic se mi nemůže stát. Všechno, co se zdálo samozřejmé, bylo pryč.
Chodila jsem po našem malém městě a před vstupem do kostela se rozhlížela dvakrát na obě strany, aby mě nikdo nenachytal….tohle bych neuměla vysvětlit.

Byla jsem pořád nemocná (už tak dlouho!!!). Blížila se maturita, já už jsem zcela propadla literatuře a v každé knížce nacházela jsem mnoho odkazů, které jsem tenkrát ještě nedokázala dešifrovat. Odkazy, které směřovaly někam výš. Až se mi dostala do ruky kniha Noc zpovědníka a v ní mě zcela ….ochromila kapitola „Utrpení věřícího vědce.“ To byl další zlom. Tehdy jsem zjistila, že to snad nevadí, že mě zajímá věda, že věda a víra se nevylučují.
Červíček začal hlodat čím dál hlouběji.
Začala jsem studovat literaturu v Praze a jednoho dne se – cela náhodou – svěřila kamarádce. V TV běžel rozhovor s nějakým knězem, který prý dával dětem v kostele sladkosti, když odcházely od zpovědi. To se mi nelíbilo, zaprotestovala jsem…a bylo to venku. Já vlastně asi věřím v Boha, jen nějak…nevím, co s tím.
Čerstvě pokřtěná kamarádka byla velmi překvapená, viděla moje rozpaky, ale velmi mě povzbudila a poradila mi, abych šla na mši (díky, Haničko!). Nervózní jako před zkouškou sledovala jsem první bohoslužbu, nevěděla jsem, co to tam vepředu jedí, ale odcházela jsem z kostela se svátečním pocitem – zrovna dneska bylo přijímání! Mám já to ale štěstí!
Ach, já naivka…
Začala jsem chodit pravidelně na mše, nerozuměla jsem tomu, co se kolem děje, ale chtěla jsem to pochopit. Začala jsem pomalu číst Nový zákon, dozvěděla jsem se, že Velikonoce, ne Vánoce jsou tím pravým centrem křesťanské víry.
Ochutnala jsem a chtěla pochopit to, k čemu jsem přičichla. Od nového akademického roku jsem začala chodit na přípravu do akademické farnosti.
Prý jsem b….b…jak se to říká? Biřmovanec.
Pokřtěná, ale nevychovávaná, dozvěděla jsem se podrobnosti ze svého křtu až jednoho srpnového večera, kdy jsme se s tátou opili. Zábrany padly. Hanka popíjela s námi, táta se na ni obrátil, věděl, že je pokřtěná….a já se tehdy velmi nápadně a vehementně začala zastávat Boha, v kterého jsem doufala, že věřím.
V říjnu (před rokem) jsem začala chodit na přípravu, posledního listopadu jsem se zúčastnila soustředění v Loretě, kde jsme – my biřmovanci – vyprávěli své příběhy. Nikdy, ještě nikdy jsme se tak nebála – poprvé jsem měla nahlas mluvit o víře. Hance jsem se „přiznala“, ale ještě jsem nedokázala mluvit o tak velkých věcech, o víře a Bohu.
Atmosféra v Loretě byla nádherná (díky vám všem!!!), zvládla jsem to, vyslovila jsem nahlas svůj příběh a byla to taková úleva, že jsem celý ten víkend probrečela – štěstím, nadšením, překvapením. A ještě dnes je mi do breku, když si na to vzpomenu.
Nic jsem nevěděla, teoreticky vůbec nic, jen jsem chtěla…Moc moc jsem chtěla. A Pán si mě našel.
Je to skoro rok… a já stále objevuji poklady, poklady už objevené, možná věci samozřejmé pro ty, kteří vyrůstali v prostředí, kde se o Bohu alespoň trochu mluvilo.
U nás se stále mlčí. Ale já jsem 30. listopadu 2007 řekla Bohu ANO. A od té doby se před vstupem do kostela nerozhlížím.
Čeká mě ještě mnoho k objevování. Ale jedním jsem si jista – je to DAR. A už není cesty zpět.
Děkuju Ti, Pane.

janek2