O cestě k Bohu beze slov.

Janek2

Můj druhý příběh.

…a že prý zas můžu napsat něco o své cestě k Bohu a s Bohem. Proč ne, říkám si ale zároveň i vím, že jsem si na sebe ušila bič. Protože čím víc cítím ten Vítr, který vane, kam chce, tím silnější je i pocit, že mnohé nelze slovy vyjádřit.

Jak už jsem psala ve svém prvním příspěvku, má cesta k Bohu byla plná překvapení. Konvertovala jsem po mnoha letech volání k Tomu, o kterém jsem dlouho nevěděla, že Ho můžu oslovit, přihlásila jsem se k církvi, o které jsem si mnoho let nemyslela nic moc dobrého.
Po přečtení Noci zpovědníka jsem začala tušit, že ten „můj“ Bůh možná není tak úplně divný, hluchý a zakázaný, že víra s vědou se nevylučují, že kostel není jen pro ty, kteří už všechno pochopili. Po roce studia v Praze jsem začala navštěvovat kurz základů víry v akademické farnosti nedaleko naší fakulty. A brzy jsem ke svému velkému překvapení zjistila, že mi nikdo hlavu neutrhne. Že i já mám právo na svou víru.

Mé dosavadní zkušenosti se najednou dostaly do úplně nového kontextu, začala jsem objevovat, že ještě dlouho před příchodem do Prahy ke mně promlouval Bůh, i když jsem ho neslyšela a neposlouchala, i když jsem o něm nevěděla.
30. listopadu 2007 jsem během duchovních cvičení na Loretě řekla Bohu své Ano, Loreta se stala mým poutním místem a cesta k Bohu výzvou.

V době, kdy jsem o církvi nevěděla prakticky nic, kdy jsem i před vlastními rodiči tajila, že chodím do kostela…

Ale ten okamžik obratu (po tak dlouhém hledání!!!) byl nevratný. Když jsem rozdýchala šok ze svého prvního veřejného vyznání vlastní víry (šok, který mě samotnou ochromil), začala jsem šokovat i své okolí, pěkně pomalu, nejdřív jsem se přiznala rodičům, časem i nejbližším kamarádům. Ohlasy nebyly vždy úplně příznivé, pravda.
Ale Bůh byl silnější než já.
Ve fantastickém prostředí mezi mladými lidmi jsem se pomalu učila velkým slovům, ve kterých se dá o Bohu a víře mluvit. A můj údiv nebral a stále nebere konce.
Zjistila jsem, že to, za co jsem církev nenáviděla, si církev nemyslí. A to, co pro mě bylo a je důležité, lze najít mezi nekonečnými poklady tradice.
Naše příprava byla dvouletá, společná s katechumeny. Záviděla jsem jim a dlouho se prala s pocitem, že jsem ten křest nějak přeskočila, když ho mám za sebou, aniž by mi o něm kdy kdo řekl. Pokřtěná, ale nevychovaná…

A tak jsem si občas namlouvala, že jsem vlastně také skoro jako katechumen (psychicky určitě), že mé biřmování bude vlastně zároveň i křtem.
Zdálo se, že se toho velkého dne nikdy nedočkám, ale než jsem se stačila sžít s novými objevy, bylo to tady.

O letošních Velikonocích jsem na Zelený čtvrtek poprvé přijala tělo a krev Krista. Snad dva měsíce před ním se mi den co den zdálo, co všechno můžu pokazit – co když zakašlu, pšíknu, zakopnu, omdlím ? -, ale všechno dobře dopadlo. Dojatá a rozechvělá, uvědomila jsem si sílu té svátosti až o tři dny později.
A pak už zbýval jen týden do biřmování. Těšila jsem se a byla nervózní, konečně jsem měla říct ANO svému křtu, křtu, který jsem si nemohla pamatovat a který jsem měla teprve „objevit“.

A měla jsem i strach.

Na pozvání totiž nakonec kývli mí rodiče, modlit se neumí a církev nechápou (Ale!).

Byl to jako Bobřík odvahy pro ně i pro mě. Ale v tu chvíli, kdy jsem přijímala pečeť Ducha svatého a cítila za zády svou kmotru, šly všechny obavy stranou. Tady jsem. Děkuju Ti, Bože.

Změnilo se něco? Ano, hodně – přišla velká úleva a radost a štěstí, že už Bohu ani sobě nic nenamlouvám, že jsem se „přiznala“ i před těmi, kteří nemohli v tu chvíli pochopit.
Jako by začala nová kapitola.
Červíček začal hlodat a rodiče ani sestra už nedokážou svou zvědavost tak dobře maskovat. Asi bych měla být ráda, že se začínají ptát, kdo to je, ten Duch svatý, co je Popeleční středa, jak chutná hostie…
Ale zároveň mě i přivádějí do rozpaků. Protože nedokážu ve třech větách a jednoduše vysvětlit to, co je pro mě tak důležité, co jsem dlouhá léta objevovala v knihách, při modlitbě, v diskuzích. Myslím si, že slova láska, Bůh, modlitba, oběť… a mnohá další jsou příliš velká a vzácná na to, abychom jimi plýtvali. A hodně se ošívám, když slyším i z kazatelen a od svých bratrů a sester vyprázdněné fráze a ujišťování o věčně milujícím Bohu v srdíčku a v dušičce. Ano, přeháním, ale ne moc… Už chápu, že nás Bůh miluje – ale raději to zakouším v mlčení. Vždyť o čem se nedá mluvit, o tom by se mělo mlčet. A já nedokážu jen tak hrrr mluvit o něčem tak velkém a nepochopitelném, o paradoxu záchrany skrze kříž.

Uvěřila jsem tomu Příběhu a věřím, že je beze slov stále znova vyslovován v našich životech – a my bychom se měli učit mu naslouchat.
A tak se bráním a skoro vztekám, když mě má „nevěřící“ sestra stále dokola prosí, abych za ni dala před zkouškou nějakou modlitbu. Ale hlavně velikou. Ode mě to bude fungovat.
Jenže Bůh, kterému věřím, není nějaké hej nebo počkej, neplní hned a na zavolání všechno, o co prosím, nefunguje jen tak. Chtěla bych jí to vysvětlit, přiblížit – ale copak to jde, ve třech větách a stručně? Během minulého víkendu mluvila má sestra o modlitbě snad víckrát než já za celý semestr…Když jsem požádána o modlitbu (ať už žádá kdokoli), nedokážu jen tak odvětit – pomodlím se, obcházím to, jak se dá: budu na Tebe myslet, určitě si vzpomenu…věřím, že Bůh tomu rozumí. A že čin je důležitější než způsob, jakým ho nazveme…
Chtěla bych šířit tu radostnou zvěst, chtěla bych, aby i mí blízcí pocítili, že je Bůh miluje… Ale k tomu ještě zřejmě neuzrál čas. I mě dráždila a stále dráždí slova bez kontextu, fráze bez Příběhu.
On totiž není spasitel jako Spasitel…