Jsem už starý farář. Celý život jsem působil ve velkoměstě a za tu dobu slyším skoro pořád stejná hesla. Jedno zní: "Jak to všechno může Bůh dopustit?" Jiné: "Kain a Ábel byli sourozenci. A Kain zabil Ábela. Kde vzal Kain svou ženu?" A jedno z nejoblíbenějších je: "Pane faráři, pořád mluvíte o Ježíši. To je přece fanatizmus. Vždyť to je úplně jedno, jaké má kdo náboženství. Hlavně, že se lidé bojí něčeho vyššího, neviditelného."
To je přece jasné, ne? Totéž už řekl náš slavný rodák Goethe - je také z Frankfurtu - "Hlavní je, co člověk cítí; jméno je jen ozvěna a kouř..." Na tom vůbec nezáleží, říkáme-li Alláh, Buddha, osud nebo "vyšší bytost". Hlavně, že máme nějakou víru. A bylo by fanatické, kdybychom ji chtěli nějak upřesňovat. To si přece myslí polovina z vás, že ano? Ještě vidím před sebou tu starou dámu, jak mi vysvětluje: "Ach, pane faráři, vy pořád s těmi řečmi o Ježíši! Copak sám Ježíš neřekl: 'V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou?' Tam je místo pro všecky!" Přátelé, tohle je pěkný podvod!
Byl jsem jednou v Berlíně na letišti "Tempelhofer Feld". Než nás pustili do letadla, museli jsme ještě projít pasovou kontrolou. Přede mnou stál takový mohutný pán - ještě ho vidím před sebou; takový dvouposchoďový, pod paží má velkou cestovní deku - a chvatně podává úředníkovi svůj pas. A tu úředník říká: "Moment! Váš pas je prošlý!" Muž odpovídá: "Snad nebudete tak malicherný. Hlavně, že mám pas!" - "Ne", řekl pevně a rozhodně úředník, "pas musí být především platný!"
A přesně tak je to s vírou: nejde o to mít nějakou víru, že vůbec nějakou víru mám. Každý má nějakou. Nedávno mi někdo řekl: "Věřím, že z kila hovězího bude dobrá polévka." To je také víra - i když dost ubohá, rozumíte! Nezáleží na tom, že máte jakousi víru, ale na tom, abyste měli správnou víru, víru, s níž se dá žít, i když se velice setmí, která vás podrží i v těžkých pokušeních, víru, za kterou se dá umírat. Umírání je velká zkouška pravosti naší víry!
Existuje jen jedna pravá víra, se kterou se dá správně žít a správně umírat: je to víra v Ježíše Krista, Syna Božího. Sám Ježíš řekl: "V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou." (J 14:2) Ale do Božích příbytků jsou jen jedny dveře: "Já jsem dveře! Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude." (J 10:9)
Ježíš je dveřmi! Vím, tohle lidé nechtějí slyšet. O Bohu se dá diskutovat celé hodiny. Jeden si ho představuje tak, druhý jinak. Ale Ježíš není žádný diskusní předmět. Já vám říkám: Pouze víra v Ježíše, Syna Božího, je zachraňující a spasitelná víra, s níž lze žít i zemřít.
Jak připadá lidem tato víra směšná, ukazuje jedna příhoda, které se můžete klidně zasmát. Před lety jsem šel v Essenu městem. Na chodníku stojí dva muži, zřejmě horníci. Jak jdu kolem, jeden zdraví: "Dobrý den, pane faráři!" Jdu k němu: "My se známe?" Zasmál se a říká tomu druhému: "To je ten farář Busch! Docela správný chlapík!" - "Děkuju!" říkám. A tu pokračuje: "až na to, že má o kolečko víc!" Vyjel jsem: "Co mám? O kolečko víc? Jak to, že mám o kolečko víc?" Tu on opakuje: "Fakt, ten farář je správný chlapík, až na to, že pořád mluví o Ježíšovi!" - "Člověče!" zvolal jsem radostně, "já nemám o kolečko víc! Za sto let budeme na věčnosti. Pak bude všecko záležet na tom, jestli jste poznal Ježíše. Tam se rozhodne, jestli budete v nebi, nebo v pekle. Povězte, znáte Ježíše?" - "Vidíš" otáčí se se smíchem k druhému, "už zase začíná!"
I teď tím chci začít! V Bibli je slovo, a to bych chtěl dát na začátek. Říká se tam: "Kdo má Syna Božího, má život." (1J 5:12) Ve škole jste se kdysi o Ježíši učili - ale nemáte ho. "Kdo má Syna Božího" - slyšíte - "má!" - "ten má život" - zde i na věčnosti! "Kdo nemá Syna Božího, nemá život." To říká Boží slovo! Znáte přísloví: "Kdo má, ten má!"? Přesně tak to míní Bible. Rád bych vás přímo přemluvil - kvůli vám! - abyste přijali Ježíše a dali mu svůj život. Protože žít bez něho - to je přece žalostný život.
A teď vám řeknu, proč je Ježíš vším a proč víra v Ježíše je jedině správná. Nebo mi dovolte, abych to vyjádřil docela osobně: chtěl bych vám teď říci, proč musím mít Ježíše a proč v něho věřím.
1. Ježíš je zjevení Boží
Když mi někdo řekne: "Já věřím v Boha! Ale k čemu je mi Ježíš?", pak odpovídám: "To je ale hloupost! Bůh je Bůh skrytý. A bez Ježíše o Bohu nic nevíme!"
Lidé si sice mohou Boha přizpůsobit, např. jako "milého Pánaboha," který přece nenechá na holičkách počestného Němce, který vypije za den nanejvýš pět piv! Ale to přece není Bůh! Alláh, Buddha - to jsou projekce našich přání. Ale Bůh? Bez Ježíše o něm nic nevíme. Ježíš je zjevením Božím. V Ježíši přišel Bůh k nám.
Chtěl bych vám to ukázat na jednom přirovnání. Zkuste si představit stěnu z husté mlhy. Za touto stěnou je skrytý Bůh. Avšak lidé bez něho nemohou žít. A tak ho začínají hledat. Pokoušejí se mlhou proniknout. To jsou snahy různých náboženství. Všechna náboženství jsou lidským hledáním Boha. A všechna mají jedno společné. V mlze zabloudila, Boha nenašla.
Bůh je skrytý Bůh. To pochopil jeden muž, jmenoval se Izaiáš, a z hloubi duše vykřikl: "Pane, nemůžeme se k tobě dostat! Ó bys protrhl mrákotu a sestoupil k nám!" (Iz 64:1) A považte: Bůh jeho výkřik slyšel! Protrhl mlhu a přišel k nám - v Ježíši. Když andělé na betlémském poli volali ve sborovém chóru: "Narodil se vám dnes Spasitel! Sláva na výsostech Bohu!" (Luk 2:14) - tehdy k nám přišel Bůh. A teď Ježíš říká: "Kdo vidí mne, vidí Otce." (J 14:9)
Bez Ježíše bych o Bohu nic nevěděl. On je to jediné místo, kde mohu získat jistotu o Bohu! Jak jen může někdo říkat: "Já se bez Ježíše obejdu!"
Mohu to všechno říci jen velmi krátce a musím mnoho vynechat. Přitom bych vám mohl o Ježíši tolik povědět. Ale teď vám mohu říci k otázce "Proč Ježíš?" jen ty hlavní body.
2. Ježíš je zachraňující Boží láska
Musím vám to vysvětlit. Před nějakým časem jsem měl rozhovor s jedním novinářem, který se mnou dělal interview. Ptal se: "Proč vlastně takové přednášky děláte?" Na to jsem mu odpověděl: "Protože se bojím, že lidé půjdou do pekla." Tu se usmál a povídá: "To přece vůbec neexistuje!" Na to jsem mu řekl: "Jen počkejte. Za sto let budete vědět, zda jste měl pravdu vy, nebo Boží slovo. Povězte mi," ptám se ho, "bál jste se už někdy Boha?" - "Ne!" odpověděl, "z milého Pánaboha přece nemusíme mít strach!"
Tu jsem mu vysvětlil: "Tak to jste na tom bledě! Kdo má o Bohu aspoň matnou představu, ten přece musí vědět, že není nic strašnějšího než svatý a spravedlivý Bůh, soudce našich hříchů. Myslíte, že by k vašim hříchům mlčel? Mluvíte o 'milém Pánubohu'? Bible to takhle neříká. Bible naopak říká: 'Strašné je upadnout v ruce Boha živého.'" (Žid 10:31)
Už jste se báli Boha? Jestli ne, tak to jste ještě vůbec nenahlédli do plné reality svatého Boha a vašeho hříšného života. Ale když se ho začnete bát, pak se budete ptát: "Jak před Bohem obstojím?" Myslím, že největší hloupost dnešní doby je, že už se nebojíme Božího hněvu. Ano, je to známka příšerného otupení, když náš národ už nebere vážně živého Boha a jeho hněv nad hříchem.
Profesor K. Heim jednou vyprávěl, jak se na jedné cestě po Číně dostal do Pekingu. Přivedli ho tam na jednu horu, kde stál na samém vrchu oltář, "Oltář nebes". Vysvětlili mu, že v "Noci smíření" zaplní horu statisíce lidí s lampióny. A pak jde na horu císař - tehdy ještě vládli v Číně císaři - a obětuje oběť smíření za svůj národ. To nám vykládal profesor Heim a pokračoval: "Tito pohané věděli něco o Božím hněvu a o tom, že člověk potřebuje smíření."
Vzdělaný Středoevropan si však myslí, že může mluvit o "milém Pánubohu", který je úplně spokojený, když se řádně platí církevní příspěvky. Raději se zase začněme Boha bát! Všichni jsme přece zhřešili! Vy ne? Ale samozřejmě že ano!
A když se zase naučíme Boha bát, budeme se ptát: "Jak se zachráníme před Božím hněvem? Kde je záchrana?"A teprve pak můžeme pochopit: Ježíš je zachraňující Boží láska! "Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni." (1 Tim 2:4; SK 4:12). Ale nemůže být nespravedlivý. Nemůže mlčet k hříchu. A proto dal svého Syna - aby nás zachránil, aby nás smířil.
Pojďte se mnou do Jeruzaléma. Před městem je pahorek. Vidíme tu tisíce lidí. A nad hlavami davu se tyčí tři kříže. Muž na levém kříži je hříšník, stejně jako my. Ten vpravo také. Ale ten uprostřed! Podívejte se na něho, na muže s trnovou korunou, na Syna živého Boha! Proč tu visí? Tento kříž je Boží oltář. A Ježíš je Boží beránek, který nese hříchy světa. Tam nás smiřuje s Bohem.
Podívejte se, pokud jste nenašli Ježíše, vztahuje se na vás Boží hněv, i když to nepozorujete, i když to popíráte. A jenom ten, kdo přišel k Ježíši, má pokoj s Bohem: "Kázeň pokoje našeho na něj vložena." (IZ 53:5).
Dovolte mi, abych uvedl docela jednoduchý příklad. V první světové válce jsem byl u dělostřelectva. Měli jsme děla s ochrannými štíty. Jednou jsme byli vpředu bez pěchoty a zaútočily na nás obrněné vozy - tanky. Jako krupobití byla palba do našich štítů. Ale ty byly tak silné, že za nimi jsme byli v bezpečí. Přímo se mi vnucovala myšlenka: "Když teď jenom vystrčím ruku, hned bude jak řešeto a já jsem vyřízený, musím bídně vykrvácet." Ale za štítem jsem byl skryt!
A podívejme se: tím štítem je mi Ježíš. Vím, že bez Ježíše jsem propadl Božímu soudu. Bez Ježíše nemám v srdci pokoj, ať dělám co dělám. Bez Ježíše musím zemřít ve smrtelném strachu. Bez Ježíše jdu do věčného zatracení. Věčné zatracení existuje! Ale když stojím pod Ježíšovým křížem, jsem skryt jako za štítem. A smím vědět: On je můj smírce! On je můj zachránce! Ježíš je zachraňující Boží láska!
Slyšte: "Bůh chce, aby všichni lidé spaseni byli." (1 Tim 2:4) Proto dal svého Syna, pro záchranu, pro smíření. I pro vás! A tak nebuďte klidní, dokud nebudete mít Boží pokoj a nebudete zachráněni! Proč Ježíš?
3. Ježíš je jediný, kdo se dovede vypořádat s největším problémem našeho života
Víte, co je největší problém našeho života? Ano, vy staří teď samozřejmě myslíte na svůj žlučník, ledviny, nebo na co jste právě nemocní. U těch mladých je to zase "ta dívka" nebo "ten hoch". Každý má svoje problémy. Věřte mi: největší problém našeho života je naše vina před Bohem!
Byl jsem desítky let farářem mladých. Proto jsem hledal stále nová přirovnání, jak bych tuto věc mladým vysvětlil. Jedno z nich bych teď chtěl použít. Říkal jsem jim: "Představte si, že máte od narození kolem krku železný kruh. A pokaždé, když zhřešíme, je k němu přikován další článek. Jsem drzý k matce - jeden článek. Mám nečistou myšlenku - další článek. Mluvil jsem špatně o druhých - zase článek. Den bez modlitby, jako by Bůh nebyl - další článek. Nečestnost, lež - zase jeden článek."
Považte, jak dlouhý řetěz s sebou vláčíme! Rozumíte: řetěz vin! Taková je skutečná vina před Bohem - i když ten řetěz nevidíme! Ale je strašně dlouhý. A my se s ním táhneme. Často se ptám, proč lidé nemohou být opravdu šťastní a radostní. Máte se přece poměrně dobře. Ale jste šťastní? Nejste! Nemůžete být - protože vláčíte řetěz svých vin! A toho vás nezbaví žádný farář, kněz, ani anděl. Ani Bůh jej nemůže odstranit, protože je spravedlivý: "Cožkoli by rozsíval člověk, to bude i žíti". (Gal 6:7).
Ale je tu Ježíš! On je jediný, kdo stačí na největší problém našeho života: zemřel za moji vinu. Zaplatil za ni svou smrtí. Proto je s to sejmout ze mne řetěz mých vin. On je jediný, kdo to může! Rád bych vám ze zkušenosti řekl: osvobození je, když vím, že mám odpuštěné hříchy. To je největší osvobození v životě - a co teprve při umírání. Vy staří - umírat a mít odpuštěné hříchy! Nebo jít na věčnost s celou svou vinou! Hrozné!
Znám lidi, kteří celý život říkali: "Já jsem dobrý. Já přece nedělám nic zlého." A pak umírají a zůstanou jim prázdné ruce. Najednou vidí: loďka mého života pluje temným proudem věčnosti - vstříc Bohu. Nemohu si s sebou vzít nic: ani domek, ani bankovní konto nebo vkladní knížku - jen svou vinu. Tak jdou lidé před Boha. Hrozné! Ale tak umírají lidé. A když říkáte: "Vždyť tak umírají všichni!" - potom tak doopravdy umíráte! Ale tak umírat nemusíte! Ježíš dává odpuštění hříchů! To je už teď to největší osvobození, jaké existuje.
Byl jsem osmnáctiletý kluk, když jsem prožil, co je odpuštění hříchů: řetěz spadl! V jedné písni se říká: "Když hříchy mé Ježíš navždy smyl, - mír jako potok do srdce vlil."
Přeji vám, abyste to také prožili! Pojďte k Ježíši! Dnes. On na vás čeká. Řekněte mu: "Pane, můj život je úplně zkažený a plný viny. Vždycky jsem to zamlčoval a sám sobě omlouval. Teď ti ho dávám. Teď chci věřit, že tvoje krev smazává moji vinu." Odpuštění hříchů, to je něco slavného!
V 17. st. žil v Anglii jeden člověk jménem Bunyan. Pro svou víru byl léta ve vězení. Víte, vězení existovala ve všech dobách. Kromě Božího slova je to to nejstabilnější, co lidstvo má. A tam ve vězení napsal Bunyan překrásnou knihu. Popisuje v ní život křesťana jako velice nebezpečné, dobrodružné putování. Začíná takto: Jeden člověk žije ve Městě zkázy. Najednou začne být neklidný a říká asi toto: "Tady něco není v pořádku. Nemám klid. Jsem tu nešťastný. Měl bych odtud odejít." Říká to své ženě. Ta mu vysvětluje: "Jsi nervózní. Potřebuješ si odpočinout." Ale to všechno nepomáhá. Jeho neklid trvá. A jednoho dne si uvědomí: "Nic mi nepomáhá. Musím z tohoto města ven." A tak utekl. Jakmile se však vydal na cestu, zpozoroval, že má na zádech břemeno. Chce se ho zbavit, ale nemůže. Čím dál jde, tím je břemeno těžší. Dosud své břemeno tak nevnímal, bylo pro něho samozřejmé. Ale čím víc se vzdaluje od Města zkázy, tím je břemeno těžší. Nakonec už skoro nemůže dál. Namáhavě stoupá stezkou do hor. Už s tou tíhou nemůže dál. Najednou se cesta před ním zatáčí a za ohybem se vynořuje kříž. Skoro v bezvědomí klesá ke kříži, pevně se jej chopí a vzhlédne vzhůru. Vtom cítí, jak se jeho břemeno uvolňuje a řítí se s hřmotem do propasti.
Nádherný obraz toho, co může člověk poznat u kříže Ježíše Krista:
"Když pohlížím na kříž - a vidím Božího Beránka, - jak za mne krvácel, mřel, - přemožen, zahanben volám: - Dvojí zázrak našel jsem - jak velký je můj hřích, - jak velká je jeho láska.
Odpuštění hříchů: Spasitel za mne zaplatil a sňal řetěz mých vin. Mé břemeno je pryč. To nám může dát jen Ježíš: odpuštění hříchů! Proč Ježíš? Musím vám uvést ještě jeden důvod, proč věřím v Ježíše.
4. Ježíš je dobrý pastýř
Všichni jste už přece v životě poznali, jak může být člověk nekonečně osamělý a jak je život často prázdný. Pak najednou cítíte: "Něco mi schází! Ale co?" Povím vám to. Potřebujete živého Spasitele!
Právě jsem vám vyprávěl, že Ježíš zemřel na kříži, aby zaplatil za naši vinu. Všimněte si té věty: "Kázeň pokoje našeho na něj vložena." (IZ 53:5). A pak Ježíše položili do hrobu, do skalního hrobu. Na hrob přivalili těžkou kamennou desku. A aby měli stoprocentní jistotu, dal ještě římský místodržitel hrob zapečetit a postavit k němu stráž, římské legionáře. Dovedu si představit, byli to skvělí chlapi, chlapi, kteří bojovali ve všech zemích světa: v Galii (dnešní Francii), v Germánii (tj. v Německu), v Asii i v Africe. Byli samá jizva. A tak tam stojí třetího dne v ranním šeru, v levé ruce štít, v pravé kopí a na hlavě přilbu. Hlídal římský legionář. Je na něho spolehnutí. A pak je najednou světlo jako ve dne. Bible říká: "Anděl z nebe odvalil kámen." (Mat 28:2) A Ježíš vychází z hrobu! Je to něco tak mocného, že žoldnéři padají bezmocně k zemi O několik hodin později se Ježíš setkává s ubohou dívkou. Bible o ní říká, že měla v sobě sedm ďáblů, které z ní Ježíš vyhnal. Tato dívka pláče. Ježíš k ní přistupuje. A toto děvče nepadá bezmocně k zemi. Naopak. Když poznává zmrtvýchvstalého Pána Ježíše, raduje se a říká: "Mistře!" (J 20:16) Je potěšena, protože ví: "Ježíš, ten dobrý pastýř, žije a je se mnou!"
A podívejte se, Ježíše bych chtěl mít také proto, že potřebuji někoho, koho se mohu držet za ruku! Mne život zavedl do velice temných propastí. Pro svou víru jsem seděl v nacistických vězeních. Zažil jsem chvíle, kdy jsem si říkal: "Teď už jen krok a začíná temná říše šílenství, odkud už není cesta zpátky." Potom přišel Ježíš! A zas bylo všechno dobré! Jen tolik vám mohu dosvědčit.
Ve vězení jsem zažil jeden večer, kdy se spustilo peklo. Ubytovali u nás transport, který byl na cestě do koncentráku. Byli to lidé bez sebemenší naděje, zčásti kriminálníci, zbytek nevinní lidé - Židé. A jednoho sobotního večera se všech těchto lidí zmocnilo zoufalství. Začal hrozný řev. Cela vedle cely, celá budova plná zoufalství, všecko křičí a tluče do stěn a dveří. Dozorci znervózněli, stříleli do stropu, pobíhali sem a tam a vězně nelidsky mlátili. Seděl jsem ve své cele a říkal si: "Tak bude vypadat peklo." Stěží se to dá popsat. A v této situaci jsem si uvědomil: "Ježíš! Vždyť je tu Ježíš!" To, co vám vykládám, jsem skutečně sám zažil. A pak jsem tiše - docela tiše - ve své cele řekl: "Ježíš! Ježíš!! Ježíš!!!" A za tři minuty bylo ticho. Rozumíte, vzýval jsem Ježíše, nikdo to nemohl slyšet, jenom on - a démoni museli ustoupit! A pak jsem docela nahlas zpíval - a to bylo přísně zakázáno:
"Ježíši, má radosti, - pokrme můj, klenote, - ach, Pane, pospěš, - nenech čekat dlouho, - srdci je úzko - a žádá si Tebe!" A všichni vězňové to slyšeli. Zpíval jsem nahlas, a dozorci ani nemukli:
"A byť se v bouři chvěl - třeba i celý svět, - já nemusím se chvět - se mnou je Ježíš!"
Přátelé, tehdy jsem pocítil něco z toho, co to znamená mít živého Spasitele. Všichni jednou musíme projít - už jsem o tom mluvil - moc velkou bídou, bídou umírání. Kdosi mi předhodil: "Vy faráři pořád strašíte s umíráním!" Řekl jsem mu" "S tím nemusím nikoho strašit, z toho i tak máme všichni strach!" A tady, když umírám, smím držet za ruku dobrého pastýře! Lidé mi však říkají - a mají pravdu: "Dnešní člověk se více bojí života než smrti! Život je strašný, horší než umírání!" I zde to platí, přátelé - v životě mít Spasitele!
Musím znovu vyprávět příběh, který jsem už tolikrát vyprávěl. Je neuvěřitelný, ale pravdivý. Seznámil jsem se v Essenu s jedním průmyslníkem, takovým blahosklonným pánem, víte: "To je pěkné, pane faráři, že vedete děti k dobrému. Tady máte na svou práci sto marek." Říkám mu: "A co vy?" - "Ne, ne, pane faráři, doufám, že chápete, mám už přece vlastní světový názor..." Rozumíte, dobrý chlap, ale tak daleko od Boha jako Měsíc od Síria. Jednoho dne jsem oddával. Často je to v takovém obrovském prázdném kostele poněkud neutěšené. A pak přichází nevěsta a ženich a spolu s nimi asi deset dalších lidí. Sedí tu a jako by se v tom obrovském kostele ztráceli. A můj blahosklonný pán - průmyslník - je tu jako svědek! Bylo mi ho, chudáka, opravdu líto, měl na sobě velmi elegantní frak, v ruce cylindr. A teď najednou nevěděl, jak se má v kostele chovat. Bylo na něm vidět, že váhá: "Nemám si teď kleknout? Nebo se pokřižovat? Co mám vlastně dělat?" No, trochu jsem mu pomohl, vzal mu cylindr a dal ho stranou. Pak se zpívala píseň. Neznal ji, ale alespoň dělal, že zpívá. Dovedete si představit toho pána? Člověk, který se tak bezvadně hodí do světa! Ale potom se stala velice zvláštní věc: nevěsta pomáhala v nedělní škole. A tak jí teď při oddavkách zpívalo z galerie asi třicet děvčátek. Svými sladkými hlásky zpívala prostinkou dětskou píseň, kterou možná také znáte:
"Ovečkou že Pána jsem, - tím se těším nocí, dnem! - On můj dobrý pastýř jest..."
A tu si říkám: "Co se to s tím člověkem děje? Neudělalo se mu špatně?" Schoulil se do sebe, zakrývá si rukama obličej a třese se. Říkám si: "Něco se mu stalo, musím zavolat sanitku!" Ale pak vidím: nezadržitelně pláče. Děti zpívaly. A tady sedí tento velký průmyslník a pláče! Najednou mi bylo jasno, co se tu v tom prázdném kostele odehrálo: ten člověk si uvědomil: "Tyto děti mají něco, co já nemám - dobrého pastýře. A já jsem osamělý, ztracený člověk!"
Vy muži - a vy ženy - není už nic většího, nemůžete se v životě dostat dál než ty děti, které mohly zpívat: "Těším se, že patřím k stádu Ježíše Krista a mám dobrého pastýře." Dál už to nemůžete dotáhnout! Snažte se, abyste to mohli říci! Proč věřím v Ježíše? Protože je můj dobrý pastýř, nejlepší přítel a živý Spasitel. Proč Ježíš? Chtěl bych vám říci ještě to poslední:
5. Ježíš je kníže života
Před lety jsem vedl prázdninový kurs v Böhmerwaldu. Když mladí odjeli, musel jsem ještě den čekat na auto, které mne mělo odvézt. Večer jsem se ubytoval ve starém loveckém zámku, který patřil jakémusi králi. Teď už tu bydlel jenom lesník. Budova byla polorozpadlá, bez elektrického osvětlení. Ale byl tam obrovský obývací pokoj s otevřeným krbem, kde trochu hořel oheň. Postavili mi tam petrolejku a popřáli dobrou noc. Venku byla bouře. Déšť bičoval do jedlí, které stály kolem domu. No, bylo to místo jako stvořené pro loupežnické historky. A výjimečně jsem u sebe neměl vůbec nic na čtení. Pak jsem našel na krbu nějakou brožurku a začal jsem ji číst. Něco tak hrozného jsem ještě nečetl. V tom spisku bouřil nějaký lékař zuřivě proti smrti. Stránky byly plné takovýchto věcí: "Ó smrti, nepříteli lidstva! Celý týden jsem zápasil o záchranu lidského života, už jsem si myslel, že jsem toho člověka dostal z nejhoršího - a tu se zvedáš ty, šklebíš se nad lůžkem - zasahuješ - a všecko je marné. Mohu lidi léčit, ale vím, že to je stejně zbytečné - pak přicházíš ty se svou kostnatou rukou. Ó smrti, ty podvodnice, ty nepříteli!" Celé stránky plné nenávisti vůči smrti. A pak přišlo to nejstrašnější: "Smrti, ty tečko, ty vykřičníku!" A dál bylo doslova: "Proklatě, kdybys byla jen vykřičníkem! Ale když se tak na tebe dívám, měníš se v otazník. A já se ptám: Je smrt konec, nebo ne? Co přijde potom? Smrti, ty sprostý otazníku!"
To je ono! A můžu vám říci, že smrtí všecko nekončí! Ježíš, který ví, co pak bude, řekl: "Široká je cesta, která vede do zahynutí, a úzká ta, která vede k životu." (Mat 7:13-14). Ale kostky jsou vrženy už Z D E ! A já se raduji, že mám Spasitele, který dává život už zde, který je život a vede k životu. Proto o něm tak rád kážu.
Podívejte se, v první světové válce jsem byl celé týdny u Verdunu, kde tehdy zuřila hrozná bitva. Mezi frontami ležely hromady mrtvol. Celý život jsem se už nezbavil toho nasládlého mrtvolného zápachu. A vždycky, když vidím pomník "Padli za vlast", cítím ten mrtvolný pach. A když si uvědomím: "Za sto let tu už nikdo z nás nebude," ovane mne tento příšerný pach smrti. Vy ho necítíte?
A v tomto světě smrti je někdo, kdo vstal z mrtvých. A on říká - představte si: "Já živ jsem, i vy živi budete! (J 14:19, J 6:47).Věřte ve mne! Pojďte ke mně! Obraťte se ke mně! Staňte se mým vlastnictvím! Přivedu vás k životu!" Není to zázračné? Jak vůbec můžete žít v tomto světě smrti bez Spasitele, který je život a vede k věčnému životu!
V těchto dnech jsem četl jeden starý dopis, který dal otisknout profesor Karl Heim. Je to dopis jednoho vojáka, křesťana, padlého ve druhé světové válce v Rusku. V dopise píše asi toto: "Je to s námi děsné! Když začnou Rusové pálit, zmocní se všech panika. A ta zima! A sníh! Hrůza! Ale já nemám vůbec strach. Když padnu, bude to něco úžasného: jedním krokem budu v slávě. Bouře ztichne - a já uvidím tváří v tvář svého Pána a obklopí mne jeho sláva. Nemám nic proti tomu, abych tady padl." Krátce nato padl. Když jsem to četl, musel jsem si myslet: "To je velká věc, když mladý muž nemá strach ze smrti. Protože zná Ježíše!"
Ano, Ježíš je kníže života. A dává všem těm svým jistotu naděje věčného života!
Bylo to v Lipsku, na Den církve: přijetí na radnici. Sešla se tu církevní i úřednická smetánka. A pak se řečnilo, pokud možno nezávazně, aby si ti pánové navzájem nešlapali na kuří oka. Závěrečné slovo měl H. Giesen, tehdejší generální sekretář této slavnosti. Nezapomenu, jak vstal a řekl: "Ptáte se, pánové, co jsme za lidi? Řeknu vám to jednou větou: Jsme lidé, kteří se modlí: 'Milý Bože, prosím tebe, udělej mne zbožným, ať přijdu do nebe'" A zase se posadil. Bylo hrozné, jak to s těmi lidmi otřáslo.
Za třicetileté války napsal Paul Gerhardt tuto báseň:
"Jdu cestou životem. Má cesta vede světem, ale zůstat v jeho cizině - to nepomýšlím. Má cesta míří dál, k věčnému domovu, kde poznám lásku Otcovu."
Proč Ježíš? Všechno, ale opravdu všechno závisí na tom, jestli znáte Jeho! (J 12:44)
W. B.