(Psáno pro @psycho-kat)

To bylo tak. Ve čtvrťáku na gymplu jsem chodila s jedním svým spolužákem, katolíkem, který právě v té době prožíval svoji osobní konverzi, čímž mě značně štval. A protože většinou to, co mě štve, to chci poznat, tak jsem si od něj nechala půjčit Bibli, občas s ním vedla nějaké debaty a tak. Situaci nebudu popisovat podrobně, to možná někdy jindy v nějakém jiném článku. Každopádně na přelomu léta a podzimu došlo na lámání chleba, já stála před otázkou, jak to s tou vírou teda jako budu mít a jestli s tím klukem dál chodit nebo ne nebo co vlastně… Nakonec to dopadlo tak, že u víry jsem zůstala, ale s klukem ne. Navíc on šel studovat do Prahy a já do Brna. Takže jsem najednou byla sama a jen jsem věděla, že chci víc vědět o víře, o Kristu.

Nejprve ke katolíkům

A tak jsem ještě ve svém domovském městě zazvonila na faru, řekla jsem něco jako „tak mě tady máte“ - a od té doby začalo mé pravidelné setkávání s katolickým knězem, který mně předkládal katechismus. To bylo o sobotách.

Přes týden jsem ovšem byla v Brně. Je pravda, že jeden můj známý mě hned na začátku mého prvního semestru vzal k jezuitům na zahajovací studentskou mši, co pořádalo Vysokoškolské katolické hnutí. Což o to, slavnost to byla pěkná a velkolepá, ale jak už to bývá při katolických mších – náhodný kolemjdoucí tam přijde sám a taky sám odejde aniž by měl šanci dozvědět se něco víc. Takže to, co jsem hledala, jsem tam na první dobrou nenašla. To přišlo až později.

A teď k nekatolíkům

To jsem takhle stála ve frontě do menzy a jak ta fronta postupovala kolem nástěnky, uviděla jsem plakátek, na němž stálo: Chceš se dozvědět něco o Bohu? - Jsem si odpověděla, že ano. A tak jsem další den vyrazila na avizovanou přednášku do malého sálku Moravské zemské knihovny. Byla to setkání, která každý týden organizovalo uskupení Studenti pro Krista (SPK). Byli to lidé z různých sborů, myslím povětšinou z Jednoty bratrské, ale nejsem si úplně jistá. Jejich setkání mělo strukturu – chvály s kapelou (tady někde bude mít kořeny moje náklonnost ke chválám), úvodní scénka uvádějící do tématu, přednáška (někdy o Bohu, někdy o tom, co zajímá studenty – vztahy, time management…). A pozor – když jsem přišla coby náhodný kolemjdoucí, stalo se co? Ihned si mě všimla jedna mladá žena, přišla ke mně, zeptala se mně, jestli jsem tu poprvé… a po skončení se zeptala, jak se mi to líbilo a jestli přijdu zas.

Na tyhle pondělky jsem začala chodit pravidelně. A taky do biblické skupinky s dalšími třemi dívkami. Co mi Studenti pro Krista dali:

- Bavili se se mnou o úplných základech křesťanské víry. Že Bůh stvořil svět. Že to všechno podělal hřích. Že přišel Ježíš Kristus, aby nás z hříchu vykoupil. Že Kristus má být Pánem našeho života. - Vysokoškolští katolíci povětšinou nemají potřebu o tomto s někým mluvit.

- Protože mnozí z nich sami konvertovali ve studentském věku, měli za sebou zkušenost s vyděšenými a negativními reakcemi rodičů. Přesně to jsem tehdy řešila, a tak mi přišlo vhod, že byli schopní sdílet tuhle moji zkušenost.

- Naučili mě pracovat s Biblí.

- Modlili se vlastními slovy. To bylo přesně to, co jsem tehdy dělala i já. Na nějaké Zdrávasy jsem tenkrát moc nebyla.

- To, co říkali, co při přednáškách poslouchali a co četli v Bibli, brali vážně. (Některý můj další článek možná bude o mém rozčarování ze střetu s některými tradičními katolíky v tomto směru.)

Proč jsem se tedy nakonec nechala pokřtít v katolické církvi? (Byl to komorní obřad, který vedl ten můj kněz, ke kterému jsem rok chodila a pak od něj přijala svátosti. Pán Bůh mu to všechno oplať.) Protože nauka. Protože by byl úplný nesmysl zahodit poklad, který vyvěrá ze svátostí, tradice, všech těch inspirativních životopisů svatých a jejich mocné přímluvy…

Jak reagovali nekatolíci na mé katolictví?

Jednou, když jsem takhle šla domů z přednášky SPK, připojil se ke mně jeden kluk, že jde stejným směrem. Ptal jsem mě, z jaké jsem církve. Tak jsem mu řekla, že jsem katolička (to už jsem myslím měla po křtu). Vyděsil se a celou cestu do mě hučel cosi o tom, že učení o očistci je nesmysl a předkládal mi různé argumenty. A víte co? Mně to bylo jedno. Pouštěla jsem to jedním uchem tam a druhým ven, u tramvaje jsem se s ním rozloučila a bylo to. Očistec mě v té době nějak netrápil.

S SPK jsem jezdila taky na letní English campy v Krkonoších (ta chata v horách, to byla nádhera!). Jezdili tam Američani z Chicaga, dopoledne byly lekce angličtiny, odpoledne taky angličtina, ale většinou překlad nějaké chválové písně s výkladem. Mně to vyhovovalo. Na konci pobytu se mně jeden starší pán, který se trochu vymykal věkovému průměru účastníků, ptal, z jaké jsem církve. Tak jsem řekla, že z katolické. On na mě vytřeštil oči a povídá: „TY jsi katolička?“ - „Jo.“ - Pán byl formát. Podal mi ruku a říká: „Tak to ti přeju, aby ten váš nový papež byl aspoň tak dobrý, jako ten minulý.“ (Bylo to léto 2005, krátce po zvolení Benedikta XVI.) Moc mě potěšil. Na tohle ráda vzpomínám.

No a jak to všechno skončilo? To mi takhle jedna žena z týmu SPK řekla, že by se mnou chtěla mluvit a pozvala mě na kafe. Tak jsem šla. Co bylo cílem rozhovoru? Vcelku mile a klidně mi začala vysvětlovat, že bych si to s tou katolickou církví jakože měla rozmyslet, že co zná katolíky, tak jsou to lidi, co neberou křesťanství vážně a tak vůbec. Už nevím, co přesně říkala. Ani jsem nepřemýšlela, jestli má, anebo nemá pravdu. Jediné, co si živě pamatuju, že se mi při tom rozhovoru udělalo úplně fyzicky špatně. Bylo to, jako kdyby na mě sáhla smrt. Srdce mi bušilo, ruce se mi roztřásly, nebyla jsem schopná vůbec nic říct. Když domluvila a rozloučili jsme se, tak jsem ještě hodinu anebo dvě chodila bezcílně po městě a snažila se to vydýchat. Byla jsem úplně mimo a dodnes se divím, že mě nepřejelo auto. Protože já jsem v tu chvíli vůbec nevěděla, co se okolo mě děje. A tak jsem si řekla: To ne, tudy cesta nevede. A ke Studentům pro Krista už jsem nikdy nepřišla.

Ale se třema holkama z různých sborů, kterým nevadilo, že jsem katolička, jsme se ještě i poté jednou týdně scházeli v prostorách filozofické fakulty, modlily jsme se za naši školu, za učitele, spolužáky, za naše studium, zkoušky… To bylo supr. Taková přirozená, živá ekuména. Zajímalo by mě, jak se dneska mají.