Konvertita

Bylo mi dvacet let, když jsem potkal svou budoucí manželku, což znamenalo zásadní obrat v mém životě. Do té doby jsem žil přímo bohémským životem. Z ničeho jsem si nedělal hlavu, nic pro mne nebylo svaté, ani má vlastní rodina. Žil jsem jen pro sebe a své vlastní zájmy a touhy.

S bandou, se kterou jsem se stýkal, jsme už nějakou dobu experimentovili s drogami. Začali jsme marihuanou, pak někdo dotáhl hašiš. Z marihuany se stala téměř každodenní rutina. Stačilo dát si pár prásků a byla to pohoda, veselý den, byli jsme nad věcí, všechno bylo fajn. Pak náš vůdce sehnal lysohlávky, vzápětí extázi a nakonec LSD. Když někdo přinesl pervitin, zarazil jsem se. Tohle už je trochu moc, řekl jsem si. Nebo není? Nakonec jsem ho ten den nevyzkoušel, potom jsem toho litoval, ale když jsem viděl, jak do závislosti na tom bílém prášku padají lidi okolo mne, byl jsem rád, že jsem do toho nešel. Někteří z nich skončili záhy na odvykačce, jiní se z toho už nedostali.

S takovým životem se samozřejmě pojilo to, že jste potřebovali peníze. Spoustu peněz. Kšeftoval jsem s kdečím, prodával různé věci do zastavárny, kradl jsem…Jak jsem uvedl již dříve, nic mi nebylo svaté. Také pro mne neexistovalo žádné měřítko hodnot. Je krádež špatná? Vždyť kradou všichni, vidíme to v politice, v televizi každý den. Dát si drogu? Marihuana přece není droga, jsou to dveře do lepšího světa. Byl jsem totální flegmatik, pohodář, nic mě nerozhodilo.

Přes to všechno jsem byl velmi citlivým člověkem, nerad jsem ubližoval jiným a v rámci možností jsem se snažil druhým pomáhat (i když na prvním místě jsem byl vždy já). Snad právě tato má vlastnost mne přivedla k četbě knih nejrůznějšího zaměření (vždy jsem byl vášnivým čtenářem). Po tom, co jsem přečetl řadu různých knih, skončil jsem u lidí, kteří vedli podobný život jako já – tedy opilec Charles Bukowski, Burroughs, Jack Kerouac, zajímalo mne beatnické hnutí.

Všechno to byli lidi, kteří svůj život žili na hraně a nakonec většinou za hranou. Spousta z nich zemřela předčasně a ne úplně příjemným způsobem, životem se protloukali. Nevím proč, ale přitahovalo mě to. To jejich rebelství, vyhraněnost proti většinové společnosti. U Kerouaca jsem asi poprvé narazil na něco, co mělo spojitost s duchovním světem. Kerouac, přestože hodně pil, bral nejrůznější drogy a střídal partnerky, hledal něco víc. Zajímal se o buddhismus, trávil čas v osamocení na horách…Hledal smysl života, snad i něco našel, ale nikdy se mu to nepodařilo naplnit, protože jeho závislosti ho stáhly zpět do temnoty.

Kerouac a někteří další mne vedli k tomu, že jsme v knihovnách a antikvariátech začal hledat knihy, které měly něco společného s duchovním životem. Instinktivně jsem začínal cítit, že alkohol, drogy a život s tím spojený mne neuspokojí nadobro. Chtěl jsem najít něco víc, přece musí existovat nějaký smysl života. Začal jsem hltat knihy o buddhismu. Ani mne nenapadlo sáhnout po něčem jiném. Islám mi byl příliš vzdálený, křesťanství jsem měl zatížené nejrůznějšími předsudky a církve mi připadaly jako stádo. Buddhismus mi automaticky přišel jako nejlepší cesta. Jakási filosofie vnitřní proměny, meditací, klidného a spokojeného života, v harmonii s ostatními lidmi a přírodou.

Začal jsem cítit, že něco ve mne pne. Dosavadní život mne už neuspokojoval, ale zároveň jsem nebyl schopen se z něj vymanit. V této době jsem potkal svou budoucí manželku Nikol. Byla o čtyři roky mladší než já a brzy mne zaujala mnoha věcmi – jednou z nich bylo i to, že byla křesťanka. Ne že by mi to snad něco říkalo. O křesťanství jsem měl velmi skrovný přehled, ničím mne nezaujalo.

Zatímco se náš vztah vyvíjel, hledal jsem se v duchovním životě. Seznámil jsem se s jedním člověkem, který mne začal poučovat o mnoha věcech v této oblasti. Půjčil mi knížky, vedl se mnou rozhovory. Nemohl jsem si však nevšimnout jeho dvojího života. Mluvil sice zapáleně o buddhismu, zároveň však nezřízeně holdoval alkoholu a marihuaně. Vždy o tom mluvil tak, že je to jen tělo. Jde jen o tělo, duch a duše je něco úplně jiného. Nevnímal to tak, že by dělal něco špatného, pro něj to byly dvě zcela odlišné složky. Když však mluví někdo o duchovnu, dokonalosti a vnitřní proměně a pak ho potkáte, jak se večer potácí kolem popelnic, není to prostě důvěryhodné. Nedávno jsem jej potkal. Cokoli převyšujícího tento svět z něj vyprchalo, zůstal jen zlomený člověk stěžující si na to, že ani ten chlast ho už nebaví…

S tímo člověkem a jedním mým kamarádem jsem se vypravili za mužem, který nás snad měl vést někam dál v duchovním poznání. Už když jsme vcházeli do jeho pokoje, cítil jsem se jako ve vytržení. Tohle jsem hledal! Na zdi visel obraz Buddhy, vedle něj byl Ježíš. Na zemi polštáře k sezení při meditaci. V rohu ležela Bhagavadgíta, ze které jsme pak předčítali. Byl to pro mne úžasný večer, meditovali jsme, četli, rozmlouvali. Cítil jsem, že je to další krok kupředu.

Nadšení však netrvalo dlouho. Všední život mne brzy strhl zpět. Tím, že jsem neměl žádný ucelený koncept, jak se vlastně rozvíjet, žádného duchovního učitele, žádné opravdové přátelé, kteří by chtěli jít stejnou cestou jako já, bylo to velmi těžké. Strašně mne to frustrovalo. Chtěl jsem jí dál, dojít k nějakému poznání (nirváně), ale nešlo to. V té době jsem s Nikol začal vést nejrůznější hovory se zaměřením na víru, Boha, buddhismus a všechna tato témata. Ačkoli byla mladší než já, nemohl jsem si nevšimnout, že na spoustu mých otázek měla jasné odpovědi a vůbec o nich nepochybovala, neváhala. Docela mne to vytáčelo, že na všechno měla poměrně jasný názor. Později jsem zjistil, že příčinou samozřejmě byla křesťanská výchova, četba Písma, duchovní rozhovory…

Seznámil jsem se blíže s její rodinou, kde především její děda byl a dosud je vynikajícím mužem víry. Vždy když v Písmu čtu, že ten a onen byl muž plný víry a Ducha svatého, vzpomenu si na něj. Začali jsme spolu diskutovat o mnohých tématech a já pomalu cítil, jak se v mém nitru formují důležité otázky a odpovědi ohledně toho, čemu nebo Komu vlastně věřím. Vždy, když jsem odcházel z jejich domu na autobus, v mém srdci to vřelo. Nebylo však jednoduché odpoutat se od buddhismu, mých představ a předchozího života. Naopak, začal jsem do něj stahovat i Nikol. V pátky jsme chodili do hospody na pivo nebo jen tak posedět a to byl pro mne vždy čas zakouřit si marihuanu a užít si večer a celou noc. Nikol často chodila v pátky na mši a já jí poté nabízel marihuanu. V podstatě jsem ji do toho nutil se slovy, jestli si to se mnou nechce užít, vždyť přece o nic nejde, není to žádný hřích. Nechápal jsem, proč někdy odmítá. Jindy ovšem zase vyhověla a dala si se mnou.

Jednou mne Nikol vyzvala, abych s ní šel do kostela. Na ten den nezapomenu. Vešli jsme do chrámu a ona na mne, ať jdeme do první lavice, že si to tam více užijeme. Neviděl jsem v tom žádnou záludnost, dokud ovšem nezačala mše. Už když vkročil kněz, bylo mi jasné, že asi nejsem úplně obvyklým účastníkem bohoslužeb. Na hlavě vlasy ve stylu afra, hroty v uších, batikovaná košile, tetování. Kněz jen vyvalil oči, ale pak se už plně věnoval mši. Když neznáte mši, je první lavice opravdu velmi zajímavým místem. Vstávat, sedat, klekat, nic nechápete, proměňování… Z kostela jsem ale odcházel s tím, že to nebylo zase až tak špatné.

Asi o týden později mne Nikol vzala do kostela znovu. Tentokrát to bylo úplně jiné. Přišlo mi to naprosto hrozné – od pozlátka na všech sochách, přes převážně staré účastníky bohoslužby v důchodovém věku, až po oplatek, který kněz vkládal lidem do úst. Co to je, chechtal jsem se po mši. Oplatky Opavia? Sdělil jsem Nikol, že do kostela už nikdy nejdu. Má cesta je prostě jiná, tohle není pro mne.

Celá tato anabáze trvala déle než rok, naplněný ne zrovna ctnostným životem. Na druhou stranu jsem neměl s křesťanstvím a nějakým duchovním životem obecně vůbec žádné zkušenosti. Celá má rodina byla nevěřící, nevzpomínám si na jediný hovor, který by se stočil tímto směrem. Nikdy v životě jsem nebyl v kostele, snad jen na dovolené v zahraničí v rámci turistiky.

Samozřejmě jsem o Nikol a její rodině mluvil doma. Dívali se na mne, jako bych spadl z Marsu. Dávej si na ni pozor, hlavně na toho dědu. Nepřehání to už trochu? Není to nějaká sekta? Bylo velmi těžké vysvětlit jim, že jde o běžné křesťany, kteří jen plně žijí svou víru. Nechápali to, bylo jim to absolutně cizí. Taky těžce nesli, že jsem k Nikolčině rodině chodil rád a často, protože jsem se tam cítil dobře.

Také s mými kamarády se začala má cesta pomalu, ale jistě rozcházet. Najednou už jsem v tom životě neviděl takovou slast. Nejspíše už ve mně působilo cosi vnitřního, nějaká milost, o které jsem ale samozřejmě neměl ani tušení.

Po zásadním rozhodnutí, že nebudu chodit do kostela, jsem se ovšem necítil nijak lépe. Měl jsem v sobě zmatek. Jakou cestou se vydat? Buddhismus se mi už nezdál jako nejlepší cesta, jenže křesťanství jsem přece také odmítl.

O pár dnů později šla Nikol do kostela a já se vypravil za mým nejlepším kamarádem. Zazvonil jsem na něj, ale ozvala se jeho mamka, že není doma. Prý vůbec neví, kam šel. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Jirka je někde venku, Nikol v kostele. Jakmile jsem si vzpomněl na kostel, něco se ve mne hnulo. Kostel, Bůh, víra. Neměl bych být v kostele? Ale neřekl jsem si právě před několika dny, že už tam nikdy nepůjdu? Nešlo tomu ale odolat. Jako by mě něco/Někdo přitahoval přímo magickou silou.

Sedl jsem tedy na kolo a rozjel se do kostela. Vzpomínám si, že naráz jsem byl plný nadšení a nemohl jsem se dočkat, až tam dorazím. Přišel jsem dovnitř právě ve chvíli proměňování. Už jsem měl povědomí, o co tam jde. Zůstal jsem vzadu v kostele, pohlédl na knězovy ruce s hostií a něco se ve mne zlomilo. Jako by do sebe zapadly dílky puzzle. Náhle bylo vše jasné, tohle je to, co jsem celou dobu hledal. To je ta pravda, to je to náboženství. Intenzivně jsem cítil, že mne do kostela zavedl Ježíš a že se teď na něj dívám v proměněné hostii. Byl to posvátný okamžik, padl jsem na kolena a prosil Boha o odpuštění. Ačkolik to zní zvláštně a mnohým uším snad i nepravdivě, takto se to stalo. Bůh se mne zmocnil mocným způsobem, dal se mi poznat, v mém srdci se rozhořelo světlo. Po mši jsem odchytil Nikol a vše jí řekl. Objala mne a řekla: Konečně. Poprvé za můj život se ve mne rozhostil naprostý pokoj. Našel jsem, co jsem hledal.

Něco najít je jedna věc, druhá věc je, jak na to reaguje okolí. Vzhledem k tomu, s jakým typem lidí jsem se stýkal a s ohledem na to, že má rodina ke křesťanství neměla vůbec žádný vztah, začaly pravé galeje. Doma jsem si na zeď pověsil obraz Ježíše a pořídil jsem si Bibli, kterou jsem začal intenzivně číst. Na rozdíl od mnoha jiných křesťanů, kteří jsou jimi od narození a nepřečetli třeba ani jedno evangelium, jsem hned věděl, že Písmo svaté je podstata. Jak bych mohl v něco věřit a nic o tom nevědět? V Bibli je přece všechno, co mi Bůh chce sdělit a já že bych o tom neměl vědět? Začal jsem ho číst denně a dodnes ho denně čtu, každý den, den za dnem, až ho znám vlastně už skoro zpaměti. Začal jsem se modlit, i když zpětným pohledem vidím, jak mé modlitby byly naivní, často egoistické a plné mých slov, namísto slov Božích.

Rodiče reagovali velmi negativně. Při každé zmínce o Bohu nebo návštěvě kostela vrtěli hlavou, vyčítali mi to a mračili se. Tohle mi nikdy nešlo do hlavy. Rodiče věděli, že jsem dělal docela binec a teď, když jsem se chtěl vydat lepší cestou, tak byli absolutně proti. Říkali mi, že jsem fanatik a nenormální, když jsem jim řekl, že jsem nebyl na mši jen v neděli, ale i přes týden. Časem jsem jim to tedy přestal říkal, protože jsem se chtěl vyhnout konfliktům. Ne že bych lhal, prostě jsem o tom jen nemluvil. Vrcholem všeho byl můj děda, který si mne jednou zavolal a vážně mi řekl: „Zklamal jsi mne. Víš, odkud jsi vyšel? Z nevěřící rodiny. A teď se přidáš k takovým fanatikům! Čekal bych, že budeš více stát při své rodině!“

Také mí dosavadní přátelé to nechápali. Shovívavě se usmívali. Jednoho dne jsem, plný nadšení a vybavený Biblí, zašel za mým nejlepším kamarádem. Horlivě jsem mu sděloval, jak jsem našel podstatu života. Byl jsem zklamán, protože mé nadšení nesdílel. Kámo, řekl mi, brzdi trochu. Mě to fakt nezajímá jako tebe, dej si trochu odstup. Pochopil jsem, že ne každý bude reagovat na křesťanství tak dobře jako já. Možná dokonce budu výjimka. Přesto si můj kamarád půjčil ode mne Nový Zákon. Vrátil mi ho asi za tři dny s tím, že ho celý přečetl. Nevěřícně jsem na něj zíral. To ale nemáš číst jako normální knihu, ale pomalu, kapitolu po kapitole, rozjímat nad tím, modlit se. Nic z toho nechápal. Pro něj to byla jen další z mnoha knih s několika pěknými příběhy.

Svůj příběh vypráví @Hippy

Začal jsem chodit do společenství, v němž se scházeli vysokoškoláci. Seznámil jsem se s jedním vynikajícím knězem. Pomalu jsem pronikal do tajů křesťanské víry, bojoval za své přesvědčení, zajížděl na hlubinu. Půjčoval jsem si teď knihy výhradně s křesťanskými tématy, četl jsem jednu knihu za druhou, několik za měsíc. Všude jsem svědčil o své víře, neměl jsem žádné obavy z posměchu. Ve společenství mne, musím říci, velmi pěkně přijeli mezi sebe, živě se o mne zajímali, brzy mne nechali, abych se podílel i nějakými tématy. Byl jsem pro ně asi trochu exot, nejen vzhledem, ale i tím, že oni všichni vyrostli ve věřících rodinách.

Velkým plusem bylo, že Nikolčin děda se aktivně účastnil setkání Obnovy v Duchu svatém. Tak jsem mohl hned zpočátku zažít živou víru mnoha lidí, modlitby nad nemocnými a potřebnými, dary Ducha svatého a mnoho dalšího, co bohužel člověk v Církvi běžně nezažije, i když by to běžné být mělo. Při mši, různých obnovách, ani ve společenstvích se tyto věci často vůbec nedějí. Vzpomínám si, že na první obnově, které jsem se účastnil, jsme s Nikol obdrželi od Ducha svatého takový dar radosti, že jsme se několik minut v kuse chechtali. Obrovská, nevypověditelná radost.

Přesto byly počátky někdy i velmi vtipné. Jednou jsem se ptal Nikol, co to je ta korunka k Božímu milosrdenství a jak se to modlí. Vysvětlila mi to. Za minutu jsem s úsměvem odpověděl, že už jsem se to pomodlil.

„Cože? Pět desátků? To jsi nemohl stihnout!“

„No, pomodlil jsem se pětkrát pro Jeho bolestné utrpení. A…co to jsou vlastně ty desátky?“

Teď s odstupem času vnímám, že mne někteří zkušenější mohli poučit o tom, co bude následovat. Předpokládal jsem, že seknu se svým bývalým životem, začnu žít život nový a všechno bude báječné a zalité světlem. Myslel jsem, že takto nadšený budu bez přestání. Bůh bude stále můj přítel, bude mi blíže než mnozí lidé, budu se rozvíjet v duchovní oblasti, předávat své zkušenosti, evangelizovat.

Takhle jednoduché to ale zdaleka nebylo. Starý život mne pevně držel ve spárech. S jakýmkoli drogovým experimentováním jsem přestal, ale odloučit se od marihuany, alkoholu, cigaret, to už nebylo tak jednoduché. Skoro všichni mí kamarádi takto žili, každý pátek a sobotu jsem chodili do hospody a na koncerty. Hudba v tom také sehrávala svou roli, protože jsem poslouchal hodně punk a punkrock a k tomuto hudebnímu stylu prostě divoký život tak tochu patří. Takže v reálu to vypadalo tak, že jsem se snažil žít jako křesťan, modlil jsem se, četl Písmo, chodil na mši a do společenství, ale o pátcích nebo sobotách jsem chodil do hospody nebo na koncerty a užíval si. Byl to takový schizofrenní život, ale nedokázal jsem s tím seknout.

Kdyby se mne ujal třeba zkušený kněz nebo bratr či sestra, kteří si něčím podobným prošli, věděl bych, že Bůh na počátku konverze uděluje mimořádnou milost. Ta však časem vyprchá a zůstane pravý křesťanský život, který musí být postaven na řádu, pravidelnosti modlitby a vytrvalosti. To jsem však netušil a tak oheň časem chladl a chladl, až už zůstalo jen pár uhlíků. Sice jsem občas v nějakém společenství vydával svědectví o své konverzi, vedl jsem mladší společenství, organizoval farní časopis, ale bylo to časem takové jalové. Přestal jsem s kouřením trávy i cigaret, páteční výlety téměř skončily, ale přišel takzvaný polední démon. Po pár letech křesťanství na mne zaútočila duchovní únava, lelkování, přestal jsem si dávat pozor. A Satan zaútočil.

Mé nitro Bůh dobře vyčistil a načas jsem ho dokonce pustil dovnitř. Pak jsem však dům svého srdce, jak je psáno v Bibli, nechal opuštěný a zlý duch se vrátil a přivedl s sebou sedm duchů horších než byl sám. Začal jsem činit hrozné věci, hřešil snad proti všemu a všem. Začalo to nevinně nějakým pivem navíc, koncertem a brzy jsem v tom lítal až po uši.

Toto období mého života bylo nejtěžší, nejen pro mne, ale i pro mou manželku a celou rodinu. Sám sebe jsem nepoznával, co druzí museli snést, to se snad ani nedá vypsat. Připadal jsem si strašně, protože jsem v neděli chodil na mši, ale nic jsem nevnímal, Bůh byl ode mne daleko, Jeho slovo se mne vůbec nedotýkalo. Naopak, byl jsem v takové situaci, že jsem spíše chtěl ode všeho utéct.

Bůh je však věrný. Připomíná mi to situaci, kdy mi můj syn řekne, že mne nemá rád, protože mu nepovolím všechno, co chtěl. Obvykle jde samozřejmě o něco, co není dobré nebo by mu to mohlo uškodit. Přesto, že mi něco takového řekne, já jej mám stále rád, nikdy jej neopustím. Stejné to bylo s Bohem. Byl neustále se mnou, já jej však odmítal.

Díky Bohu, že mi dal manželku, která vše přestála, stála při mně a stejně tak i má rodina, která si mezitím zvykla na to, že jsme věřící lidé a vlastně jim to úplně přestalo vadit. Po měsících špatností jsem udělal radikální rozhodnutí, protože jsem viděl, že buď budu kráčet úplně po Božích cestách nebo to můžu rovnou zabalit. Nebylo to vůbec jednoduché, ale už za pár týdnů po návratu k řádu, modlitbě, četbě Písma, službě se dostavovaly neuvěřitlené výsledky.

Pán mne pozvedl zpět a přivedl na svou cestu. Od té doby po ní, snad bez větších kopanců, kráčím. Je zajímavé, že když člověk „spálí mosty“ a rozhodne se jen pro Boha, věci začnou být jednodušší. Poměrně snadno se dá rozlišit, že tohle je správné a tohle už ne, tohle nemůžu dělat, ale tamto už je asi za čarou. Zkrátka jednoznačné rozhodnutí a nastavený řád velmi pomohou v tom, aby člověk šel správným směrem a nezbloudil z něj.

Když občas někdy někde vyprávím o svém obrácení a všech těchhle výše uvedených věcech, tak lidé často říkají, že to je skvělé a že se s Bohem nikdy osobně nesetkali, natož, aby s nim hovořili, že jejich víra je jen převzatá…Má zkušenost je, že konvertita se stal konvertitou proto, že zažil s Bohem něco mimořádného. Svou víru si pak musí, často navzdory okolí, vybojovat. Lidé, kteří jsou vedeni k víře od dětství, o tuto možnost mnohdy přicházejí (i když většina si stejně musí projít v pozdějším věku jakousi osobní konverzí). Nevím, jak to říct správně, těžko se to vysvětluje. Člověk prostě jede ve vyjetých kolejích, chodí na mši, protože se to tak dělá, věří, že je to správné, sem tam se modlí. Mám mnoho přátel především v katolické Církvi, kteří se účastní života Církve, chodí na mši, třeba i do společenství, ale říkají, že se s Bohem nikdy nějak zvlášť nesetkali, nemluvili s ním, pomodlí se dvakrát denně Otčenáš a sem tam něco přečtou z Písma. Přemýšlím nad tím, jak je to možné…

Bůh pro mne znamená živou osobu, se kterou hovořím a které se dokonce dotýkám a ona mne. Cítím, že se na mne naplňují slova Písma, že on je se mnou po všechny dny mého života. Jeho slovo je pro mne potravou.

Čerstvým konvertitům (a nejen jim) bych proto asi doporučil (pokud vůbec mám tu odvahu, někomu něco doporučovat), aby si dávali pozor na to, že křesťanský život nejede na jedné vlně (na začátku především nadšení), ale odehrává se spíše v jakýchsi sinusoidách. Otec Jeroným (známý mnich, díky kterému se rozvinul život v klášteře Sept Fons a následně i vznikl klášter v Novém Dvoře) v jedné své knize uvádí, že ve svém životě zažil asi tři nebo čtyři takové sinusoidy. Vždy několik let žil v blízkosti Boží, „cítil“ Boha a pak několik let nic. Tyto roky, kdy mu Bůh nebyl blízko, překonal tím, že dodržel řád v modlitbě, četbě Písma a služby. Dokonce si říkal, že jeho spolubratři se určitě modlí a slouží více než on, a proto i v těchto „temných“ obdobích si přidával porce modlitby a služby navíc. A po několika letech znovu pocítil Boha ve svém života. Toto si myslím, že je cesta nejen pro konvertity, ale i pro ty, kterým byla víra předána již v dětství. Nelze očekávat, že člověk bude žít s Bohem a že se v jeho životě budou žít výjimečné věci, když Bohu daruje jen ždibec svého času.