Pocházím z rodiny nevěřících, nikdo do kostela nikdy nechodil, snad jen moje babička s dědou jednou za rok na Vánoce poslechnout si dětský sbor. V naší rodině se o Bohu a o víře nemluvilo, neměla jsem žádné bližší informace. Nikdy jsem nad tím vším nepřemýšlela více do hloubky, ale žádný negativní postoj jsem neměla, spíš neutrální. proto mi nijak nevadilo.

O Bohu jsem začala přemýšlet zhruba ve svých 14 letech. Nepředcházela tomu žádná těžká životní událost, i když moji rodiče jsou rozvedení a v dětství to nebylo vždy růžové. Kamarádka chodila se svojí babičkou každou neděli do kostela a já se, ani už nevím proč, přidala k nim. Vše pro mě bylo nové a v podstatě jsem nechápala nic z toho, co se na mši dělo. Celý ten “ceremoniál” byl pro mě záhadný, nevěděla jsem proč a kdy se stoupá a kdy se klečí, neznala jsem prakticky žádnou modlitbu, nechápala jsem co je to přijímání. Ale i přesto mě jakoby “něco” do toho kostela táhlo.

Čas plynul, já si občas zašla na mši. Nevím, jestli mě v té době lákalo poznat blíže Boha, nebo mi jen zkrátka bylo v kostele dobře. S největší pravděpodobností mě Duch svatý našeptával, abych to nevzdávala a dál se zajímala o víru, o Krista. Ale pořád jsem neměla v sobě sílu nebo snad správný impuls poznávat to velké a překrásné tajemství do hloubky.

Když  jsem začala chodit na vysokou školu na Kladno, bydlela jsem na koleji s mojí spolužačkou, křesťankou Markétkou, která je v dnešní době  mojí kmotrou. Byla pravděpodobně první, která mě v pozitivním slova smyslu ovlivnila. Nedávala mi žádné sáhodlouhé přednášky o víře. Pouze jsme si během těch let povídaly, viděla jsem ji, jak se modlí, líbilo se mi jak pohlíží na svět a na lidi kolem sebe. Jaký má životní přístup. Ty tři roky na vysoké mi změnily život. Jednak mě posunuly blíže k mému vysněnému povolání optometristky, ale také jsem poznala Boha. A za to jsem Markétce neskutečně vděčná.

Již během studia jsem začala přemýšlet o křtu. Nicméně katecheze bývaly koncem týdne a to jsem vždy jezdila domů na jižní Moravu. Takže z mé přípravy sešlo.

Po úspěšném ukončení vysoké školy jsem se přestěhovala do Znojma a našla si zde práci. Ale můj zájem o křest nepřestal, naopak sílil čím dál víc. Nedokážu ani popsat čím to bylo, prostě jsem to tak cítila. Začala jsem i zde pravidelně chodit na mše. Zprvu jsem měla pocit, že nikdo z mých vrstevníků do kostela nechodí, že jsem v tom asi sama. Ale postupem času, jsem se začala seznamovat a poznávat nové úžasné lidi. Ono je důležité, aby si životní postoje a názory člověk vyřešil sám v sobě, ale okolí každého z nás do značné míry dokáže ovlivnit.

A také jsem poté začala zjišťovat, jak se mohu nechat pokřtít. Reakce mé rodiny nebyla pozitivní. Kladli mi na srdce, abych byla “normální” a aby se ze mě hlavně nestala jeptiška….

V loňském roce, jsem přišla na místní faru. Otevřel mi mladý a velice energický kněz, otec Ladislav. Byl hrozně nadšený, když jsem mu řekla, o mém úmyslu. Za to, že jsem ho mohla poznat, jsem neskutečně vděčná. Je to člověk na správném místě. Díky němu se mi teologie chápala mnohem snáz. To jak pozitivně pohlíží na život a na svět bylo a je pro mě inspirací.

Od té doby jsem začala pravidelně chodit na katecheze a vše vyústilo v můj křest o Velikonocích. Nedokážu popsat pocity, které jsem v ten večer cítila. Po samotném obřadu se mi po těle rozlil zvláštní pocit tepla, který vycházel z mého srdce. Musela jsem se pořád usmívat, byla jsem tak šťastná. Ten pocit ve mě pořád přetrvává, i když jsem od té doby měla těžké chvíle, něco se mi nepodařilo, tak jak bych si já představovala, na Boha jsem nezanevřela. Vím, že on s námi má jen ty nejlepší úmysly. A i když některé věci teď v danou chvíli nechápeme nebo se nám nelíbí, neznamená, že časem za ně nebudeme vděční. A abych sílila víru v sobě, snažím se jezdit na různá setkání či akce mladých křesťanů. Stále objevuji nové zážitky, nejvíce mě oslovilo Godzone a Mladifest v Medžugoriji.

Za příběh konverze děkujeme Kristýně Sedlákové (ta vlevo :)

Od doby, co je v mém životě Bůh, resp. od doby, kdy jsem Jemu otevřela své srdce je můj život jiný, mnohem lepší. Nechtěla bych se vrátit do doby před mým obrácením. Sice si nevybavuji úplně první moment, kdy jsem si řekla: “Aha, On fakt asi existuje.” , myslím, že takový moment jsem ani neměla. Nebylo to, že v pondělí jsem v něj ještě nevěřila a pak se probudím v úterý a věřím. Tak to snad ani není možné. Vše bylo tak pozvolné, postupné. Možná tím, že jsem neměla v sobě záporný vztah vůči Bohu, byl spíše neutrální, takže mě nikdo nemusel přesvědčovat, prostě jsem Ho začala poznávat a moc se mi zalíbil. :) Vím, že asi přijdou v životě těžší chvíle. Ale Boha se už nikdy nevzdám.

A musím říct, že vidím i změnu postoje u své rodiny. I když teda jen malý, ale někdy i ty nejmenší krůčky znamenají tak moc. Teď už mi neříkají, abych byla “normální”, i přesto, že každou neděli chodím do kostela. Nejvíc mě jednou potěšila moje maminka, když mi na jeden problém, co jsme měli v rodině, řekla: “Pomodli se za to u toho tvého Boha.” , odpověděla jsem jí, že ten Bůh není jen můj, ale že je stejně tak i její. Postoj mé rodiny už není tak negativní.

Ještě bych ráda zmínila jednu, pro mě zvláštní, událost. V průběhu přípravy na křest jsme si měla vybrat křtěcího patrona. První osoba, o jejíž životě jsem se během katecheze dozvěděla, byla sv. Monika. Její životní příběh mě velice zaujal. Nicméně, svatých je nespočet a já si říkala, co kdyby mě zaujal někdo jiný ještě více. Dlouhou dobu jsem stále nevěděla, koho si mám vybrat. Otec Ladislav mi poradil, aby jsem se podívala i na datum mého narození a který svatý se v ten den slaví, resp. připomíná. A představte si, že ze všech těch stovek možných osob na můj den narození připadá právě sv. Monika. A volba byla jasná. Ne já jí, ale to ona si vybrala mě. Chtěla to tak sv. Monika, chtěl to tak Bůh a mě bylo ctí to naplnit.

 

Kristýna