(Nejen) pro PetraST

Leží mi v hlavě to "cítění" Boha. Chtěla bych to (nejen Petrovi, ale i sama sobě) nějak vysvětlit - i když vůbec nevím, jestli jsem ta pravá na vysvětlování - ale moc nevím jak. Jediný příměr, který mě napadl - když vezmeš do ruky šálu milované osoby, můžeš ji v ní nějak cítit - její vůni, její jakoby přítomnost. Ale tím jsem to asi moc nevysvětlila :)

Každopádně souhlasím s Petrem v tom, že necítit Boha je úplně normální a i ten, kdo takové cítění (aktuálně anebo třeba ani nikdy) nemá, samozřejmě může být a často i je dobrým křesťanem. A protože občas v noci nemůžu spát (ne že bych trpěla nespavostí, ale budí mě děti :) a všechno se mi tak točí v hlavě, vzpomněla jsem si na jeden příběh mého necítění.

Už jsem se kdysi zmiňovala o svém francouzském workcampu. Konal se v jihozápadníí části země, bylo to v létě 2005. Já tam jela jako čerstvá konvertitka - plná nadšení a elánu. Na krku jsem nosila nepřehlédnutelný dřevěný křížek, po ránu otevírala Bibli, radost pohledět :-) Vůbec se nás tam tehdy sešla směska velmi zajímavých lidí.

Naši vedoucí byli dva Francouzi, Damian a dívka, jejíž jméno jsem už zapomněla. Damian byl zapálený mladý komunista, nejlepší země na světě pro něj byla Čína (nejhorší Amerika), byl nadšený z francouzského multikulturalismu, chtěl měnit svět k lepšímu. I druhá vedoucí horovala pro francouzské "volnost, rovnost, bratrství". Musím uznat, že dokázali vytvořit v naší skupině dobrou a přátelskou atmosféru - především otevřeností a vstřícností ke každému. A taky dokázali strhnout svým nadšením - i když někdy trochu nesmyslným. Tak třeba: naším úkolem bylo podílet se na rekonstrukci starobylého kostelíku. Skvělá práce, moc mě bavila. Tito nadšenci ovšem v rámci svého ekologického přesvědčení navrhli, že si ve volných chvílích postavíme suchý záchod, abychom šetřili vodou :) No, zhodnotila bych to asi tak - zhýčkané děti odchované dostatkem až přebytkem všeho si chtěly vyzkoušet, jaké to je taky někdy něco nemít. Proč ne. Ovšem ta záminka se šetřením vodou padla tehdy, když se po několikadenním (dobrovolném! - třeba já tam moc nechodila :) používání suché toalety strhla na prostranství před stany vodní bitva. Její účastníci tehdy vyplácali litry životodárné tekutiny a já se Damianovi smála: "Tak, a to je ta voda, co jste ušetřili na záchodě." - On na to: "Ale to je pro zábavu, to se může!" - Aha! :-D

Jak už jsem se zmiňovala, bylo léto 2005. Ve stejné době se konalo Světové setkání mládeže v Kolíně. Já tam tehdy nejela asi proto, že jsem byla katolička teprve několik měsíců a moc jsem se v církevním dění ještě neorientovala, takže jsem ani nevěděla, že bych měla do nějakého Kolína jet :) Ale během mého pobytu ve Francii mi přišla SMS od kamaráda - že v českém tiskovém centru by potřebovali pomoct a jestli nechci přijet. Byla to dost lákavá nabídka. Něco zažít, být uprostřed dění, mít funkci... Váhala jsem. Ale nakonec jsem se rozhodla zůstat ve Francii a dál bušit do zdi starobylého kostelíka. Naši milí vedoucí mi dali naprostou svobodu, řekli mi, že se mám rozhodnout podle svého. Když jsem jim pak řekla, že na setkání katolické mládeže nepojedu, ale zůstanu, dali mi "za odměnu" malý dárek. Dostala jsem den pracovního volna s tím, že můžu celý den strávit v Lurdech, které byly jen pár kilometrů odsud. Vlastně to bylo celé vtipné. Damian mi vcelku slavnostně a v očekávání mé nadšené reakce nabídl tento (pro katolíka) skvělý zážitek a já se jen nesměle usmála a řekla: "Ó ano, ráda se tam podívám, děkuji." Jenže hlavou mi běželo: "A co jsou to vlastně ty Lurdy???" Nevím, jestli mi to budete věřit, ale já to slovo slyšela poprvé v životě :) (I když ne, určitě se o něm zmiňovala naše učitelka literatury, když jsme probírali Franze Werfela, ale to jsem si už vážně nepamatovala.)

 

foto: wikimedia

Místní velmi milí farmáři, když slyšeli, že jsem katolička a chystám se do Lurd, mi donesli jakousi knížku o tomto poutním místě. Byla ve francouzštině a tak jsem spíš jen z obrázků pochopila, že se jedná o nějaké místo mariánského zjevení. Jako doprovod byl se mnou vyslán další účastník workcampu, mladý Chorvat, velmi sympatický člověk. Bylo o pár roků starší než my ostatní a bylo to na něm vidět - už nebyl takové tele, jako někteří jiní. Navíc uměl několik světových jazyků, takže jel se mnou proto, abych se neztratila. Mimochodem, jednou ráno si tento Chorvat pískal mně velmi známou melodii. Říkám mu: "To znám! Co to je?" On jen pokrčil rameny: "My tomu říkáme Blbec a blbec." - Po chvilce domlouvání jsem přišla na to, že má na mysli český animovaný seriál Pat a Mat :-D

Do Lurd nás vzala autem jedna místní žena, co zde pracovala v bance. Na snídani jsme zaskočili do jedné malé kavárny. "Příjemné městěčko," říkala jsem si, dokud jsme se nezačali prodírat nekonečnou záplavou stánků s obrázky Panny Marie takřka na všem (fascinovala mě Panna Maria na zapalovači a na dně popelníku - na to už člověk fakt musí mít žaludek...) Pak jsme se dostali před Massiabellskou jeskyni. Bylo ještě dost brzy ráno a nebyl tam takový šrumec. Zajímavé místo. Ale šlo se dál, do baziliky, do parku... Povídali jsme si. Ptala jsem se ho: "Ty jsi věřící?" - "Ne. U nás jsou katolící všichni, celá rodina. Ale mně přijde ten jejich život takový prázdný." Já na to: "Vidíš. U nás jsou zase všichni nevěřící. A taky mi takový život přijde nějaký prázdný."

Strávili jsme velmi pěkný den. Možná se ptáte, kde je to (ne)cítění... Odpoledne za námi přijel zbytek skupiny. Sešli jsme se před jeskyní, v níž se sv. Bernadettě zjevila Panna Maria. Oni tam tak postávali, s jistou bázní a vážností se rozhlíželi a Damian říká: "Ale je to opravdu posvátné místo, jde to cítit..." Ostatní pokyvovali hlavou. Pak se otočil na mě: "Cítíš to taky?" - Myslím, že čekal, že jako katolička "to" budu cítít nejvíc. - "Ne. Já necítím nic," odpověděla jsem po pravdě, vcelku s klidem a vlastně i s mírně škodolibým úsměvem (ale jen tak v duchu). 

Co jsem si z Lurd odvezla? Žádný suvenýr jsem si nezakoupila. Ale abych teda nebyla úplně za burana, byla jsem se aspoň napít z posvátného pramene. Na druhý den jsem dostala docela slušnou střevní chřipku ;-D