Beru víru citově. Hodně citově. Dost často se řídím podle toho, co cítím, nebo spíš jaksi subjektivně vnímám. Ale prosím vás, žádné nadšené výkřiky a la „hlavně srdíčko“! Mám ráda i rozum, miluju rozum a potřebuju lidi, kteří přemýšlejí, potřebuju uvažovat, dívat se na věci s odstupem a používat hlavu, aby to moje „srdíčko“ (tohle slovo skoro nesnáším) neulítávalo. Ono totiž i cítit se musí umět. Příběh jednoho takového mého cítění, tedy subjektivního prožívání určitých skutečností týkajících se víry a života z víry, bych dnes chtěla nabídnout.

Biskup Tomáš Holub otevřel na současné synodě o mládeži téma předmanželské čistoty, zejména v situaci, kdy mladí lidé studují do cca 26 let a to má jistý vliv na jejich možnosti uzavření manželství. Vyzval přítomné biskupy, aby přemýšleli, modlili se a rozlišovali na toto téma. Nejsem biskup. Ale snad i proto, že církev v současnosti často vyzývá laiky, aby se výrazněji zapojovali, snad i proto, že mladí byli pozváni, aby vyslovili svoje názory, postoje a zkušenosti, dovoluji si připojit svoje svědectví. Sice už nespadám do pastorační kategorie „mládež“, ale budu vycházet ze svých vzpomínek na toto krásné a výživné, ale obtížné období svého života.

Když jsem ve dvaceti letech přijala křest v katolické církvi, neměla jsem žádný problém s jejími normami. To, co mi bylo při přípravě předkládáno jako nauka, mi dávalo bezezbytku smysl a brala jsem to tak, jak to leží a běží. Všechno do sebe zapadalo, neměla jsem námitek. Tím větší bylo moje překvapení, když jsem přišla do tradičního katolického prostředí a viděla jsem – a pomalu začínala chápat – že mezi katolíky takové bezvýhradné přijetí pravidel pro život zdaleka nevládne. Zejména v oblasti sexuality a předmanželské čistoty. Můj manžel pocházel z tradiční moravské katolické rodiny. Měl kolem sebe skupinu dobrých přátel, kamarádů aktivních ve farnosti, kterých si vážil a považoval je za vzory. Určitě mu v mnohém na cestě víry pomohli. Jenže tyto vzory – nebudu komentovat a už vůbec ne posuzovat proč; mně nepřísluší nikoho soudit!! – předmanželskou čistotu nedodržovaly. A tak mu (asi) přišlo tak nějak samozřejmé, že ani pro něj – pro nás – tohle pravidlo nebude tak úplně platit.

A začal boj. Na život a na smrt. (Nepřeháním.) Já jsem asi nebyla tak pevně zakotvená ve víře, jak bych měla být. Nedokázala jsem ten rozpor ustát. Pamatuju si, že krátce potom, co jsme spolu začali chodit, jsme byli sami a schylovalo se k puse. Něco uvnitř mi říkalo, že to není zas až tak dobrý nápad… Zadívala jsem se na hodiny, co visely v té místnosti. Bylo přesně poledne. Pátek. A já na to „něco uvnitř“ (v duchu) řekla: „Ale Pane, ty jsi za nás přece zemřel, abychom my mohli žít. Tak jenom žijem...“ Chyba. Neposlechla jsem a byla jsem svévolná. Myslím, že tohle byl okamžik, kdy jsou stoupla na šikmou plochu a už se to se mnou vezlo.

U pusy nezůstalo. Následujících několik týdnů bylo těch nejhorších, jaké jsem za celou dobu svého křesťanského života zažila. Bylo mi hrozně zle. Cítila jsem se pod psa. Nebo ještě lépe řečeno – moje „cítění“, které mě vždycky bezpečně vedlo, bylo naprosto zdevastované. Jakoby mi někdo úplně zničil střelku mého kompasu. Nevěděla jsem kudy kam. Věděla jsem, že děláme špatnou věc, ale nedokázala jsem přestat. (Sebeeditace při druhém čtení – kdepak, nebylo to se mnou tak růžové. Hledala jsem výmluvy. Snažila jsem se ukecat sebe i Pána Boha: Ále, vždyť spolu přece nespíme, tak nic zas tak hrozného neděláme, ne?… Ty jo, bylo to fakt hrozný, nejhorší období. Čeho všeho já bych sama ze sebe bez milosti Boží byla schopná… :/ Otázka zní, co vlastně bylo horší - samotné porušování šestého přikázání anebo to, že jsem nebyla daleko toho (i pod vlivem svého okolí) toto přikázání zpochybňovat?).

 

foto: www.pixabay.com, CC0

Co mě zachránilo? Asi to, že jsem nepřestala věřit. Pořád jsem chodila do kostela, ke zpovědi i k přijímání – ovšem ne s postojem „ale vždyť se nic neděje“, ale spíš s postojem „Pane, jestli mě někdo může zachránit, tak jedině Ty“. Byla jsem trochu rozmrzelá, že jsem nikdy ve zpovědnici neslyšela nějaké jasné slovo, které by mě z toho dostalo. Jinými slovy: Myslím, že jsem potřebovala dostat „pár facek“, ale nikdo z kněží se k tomu neodhodlal. Aspoň mi to tak připadalo. (Ale možná by to stejně nepomohlo? Nevím.) Jednou jsem knězi řekla, že mám hrozný pocit ze svého duchovního života. Že mi vůbec nejde modlit se, soustředit – a on mi na to dobře řekl, že to může souviset. Že je psáno, blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. A tak je možné, že můj vnitřní zrak je za těchto okolností zastřený.

Zastřený tedy byl. A zásadně. Já, která se takřka vždycky v kostele a při modlitbě tetelím blahem, jsem najednou byla úplně v pytli. Bylo to myslím právě při této zmiňované zpovědi, kdy byla v kostele zároveň vystavená Nejsvětější svátost. Klekla jsem si před ní, ale cítila jsem se naprosto mizerně. Nejraději bych byla z toho kostela utekla. Přítomnost Krista v eucharstii mě totiž úplně, jak to říct, jak kdyby mě propalovala, ničila. Bylo to příšerné, nemohla jsem Ho vedle sebe snést. Jenom silou vůle jsem se přinutila zůstat, protože jsem věděla, že jestli mi někdo pomůže, tak jedině On. Že jiná cesta není. Buď Kristus, anebo smrt.

Můj duchovní život byl v troskách. Nevěděla jsem, co mám dělat. Měla jsem dost divné choutky – napadalo mě, že bych se měla s tím svým klukem rozejít a nejraději bych v té době byla šla do kláštera. Tedy ne do kláštera. Úplně nejraději bych byla zalezla do nějaké poustevnické jeskyně a byla po zbytek života jen o chlebu a vodě a spala na tvrdém kamení, abych se „potrestala“ nebo co. I takovéhle divné myšlenky mě napadaly. Byl listopad a já byla nešťastná, úplně zdevastovaná, mimo, neschopná soustředit se na cokoli včetně školy. A tak jsem si jednoho dne zula boty a v dešti a plýskanici šla bosky na něco jako kající procházku a prosila a prosila a volala o pomoc: „Pane, CO mám dělat???“

A Bůh mě vyslyšel. Pomohl mi On sám. V těch dnech jsem jednou, už nevím, jestli to bylo ráno anebo večer, každopádně byla tma, ležela v posteli. Stále mi bylo hrozně zle a tak jsem ležela pod peřinou stočená v klubíčku a snažila se prostě přežít. Určitě jsem nespala, takže o snu nemůže být řeč. A tu mi Bůh dost jasně a zřetelně ukázal, v jakém nebezpečí se nachází moje duše. Vzal mě na místo, kde bych už nikdy nechtěla být. A nikomu – příteli ani nepříteli – bych nepřála, aby se tam ocitnul. Ve stejném okamžiku mi byla dána síla, abych řekla dost. Na příští schůzce jsem svému chlapci řekla, že s ním budu dál chodit, ale už mu ani ruku nepodám.

Celá situace měla ještě další vývoj, ale o tom třeba až někdy příště. Pravda je, že i nadále pro nás přísné dodržování čistoty bylo velmi náročné. I proto jsme vcelku brzy začali uvažovat o svatbě. Biskup Holub ve své promluvě hovoří o katolících, kteří „pod vlivem svých duchovních rádců či pod tlakem tradičního prostředí“ do toho v situaci, ve kterých jsme byli my, prostě praští – a pak se jim rozpadá manželství. My jsme se s jedním knězem radili a v jeho osobě jsme se setkali se srozumitelnou a chápající autoritou. Svými slovy nás uklidnil, do ničeho nás nenutil a netlačil a když jsme ho o pár měsíců později sami požádali, aby nás oddal, udělal to bez toho, aniž by komentoval, jestli se bereme příliš brzy anebo pozdě (chodili jsme spolu devět měsíců, brali jsme se, když nám bylo necelých 24 let). O tlaku tradičního prostředí nemůže být řeč. Naopak, prostředí tradičních katolíků nás vedlo úplně opačným směrem (Když jsem přijela do rodiny mého budoucího manžela a měla jsem tam přespávat – protože cesta byla na jeden den příliš daleká – našla jsem dvě postele rozestlané v jedné místnosti. Málem jsem šla do kolen. Ach, ach!)

Brali jsme se po vlastním uvážení a ze svobodného rozhodnutí. Za sebe mohu říct, že i když ty naše boje s čistotou celou situaci asi trochu urychlily, konečné slovo jsem řekla proto, že jsem manželství s tímto mužem pro sebe rozlišila jako dobré a Bohem chtěné. – Možná by bylo zajímavé bavit se o tom, jak jsem to rozlišila. A vůbec bavit se i s ostatními páry, jak poznali, že právě ten druhý je „ten pravý“. Já jsem odpovědi na svoje tehdejší otázky hledala především v modlitbě. A jak z mého předchozího vyprávění vyplývá, respektování Božích přikázání je nutné minimum pro to, aby člověk byl schopný svobodně, uváženě a dobře se rozhodnout, hledat vůli Boží (viz „Jako by mi někdo zničil střelku mého kompasu.“)

Biskup Holub ve své promluvě také říká, že takto „narychlo“ uzavřená manželství se brzy rozpadají. Přiznávám, že naše situace v prvních letech manželství nebyla jednoduchá (čí situace je?). Studovali jsme, vlastní peníze jsme moc neměli, o našem bydlení jsem nedávno psala. Po škole manžel prožíval dlouhé období, kdy nemohl jako čerstvý absolvent bez praxe najít práci. Co se týče naší emoční vyzrálosti – rozhodně jsme nebyli dokonalí manželé od začátku. Spoustu věcí jsme se učili za pochodu, mnohokrát jsme narazili. (Až budete někdy chtít vyprávění „jak jsem ze svého manžela málem zešílela“, můžu dodat. Myslím, že i on by mohl říct něco obdobného. :) Ale vždycky nás drželo naše rozhodnutí a přesvědčení, že jdeme po cestě, kterou chceme jít. A že chceme jít společně. V těžkých chvílích jsme se dovolávali pomoci Boží (dodnes se jí dovolávám, protože ani po deseti letech manželství není všechno růžové a stále jsou situace, které nás překvapují a na které nás dopředu nikdo nepřipravil).

Nechci svým vyprávěním nikoho strašit. Ale píšu po pravdě, co jsem zažila. Vyzkoušela jsem si intimní život mimo manželství – a byl to hnus. Znám i intimitu manželskou – a je to radost, krása a požehnání (ale taky ne automaticky a bez boje! :). Jestli tento můj příspěvek napomůže tomu, že aspoň někdo si podobnou situaci nebude muset prožít na vlastní kůži stylem pokus – omyl, splní svůj účel.

„Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů.“ Dt 30, 19b – 20a