Čtvrtá neděle adventní anebo taky 19. prosinec - jak se to vezme. To je výroční den mého křtu. Mám vůbec počítat, kolik už je to let? ... Čtrnáct. Nebo taky dvakrát sedm. 

Člověk by řekl, že za tu dobu už jsem snad mohla někam dojít. Něco se naučit. Být nebi blíž. Cha! Co vidím, když se ohlédnu? Tak především vidím neskutečnou Boží péči. Nevzpomínám si, že by mi někdy nedal to, co jsem v danou chvíli potřebovala. Nevzpomínám si, že by mě někdy nechal na holičkách, když jsem se k Němu obrátila. Jeden příklad za všechny - bylo to právě v adventu před dvěma lety, kdy jsem v modlitbách volala: Pane, já klidně budu rodit děti a vychovávat je a prát a žehlit a vařit... Ale jestli budu muset být JENOM mezi těmi hrnci, tak z toho už brzy zešílím! Pamatuju si, jak jsem hystericky telefonovala manželovi do zaměstnání, ať si urychleně zařídí přechod na rodičovskou dovolenou, že to nedávám, že musím do práce, nebo se složím, případně přerazím ty děti (s mojí náturou bych to viděla spíš na přeražení těch nebožátek). Do několika málo týdnů jsem se doslechla o tom, že Signály hledají šéfredaktorku. Mně to tehdy zachránilo psychické zdraví a mým dětem život :) A takových okamžiků by se našlo!

Kdyby si někdo myslel, že se tím chlubím, mýlil by se. Já na sebe žaluji. Nevím o tom, že bych si zasloužila tolik milostí, tolik pozornosti. Kdybych aspoň dokázala dát Bohu adekvátní odpověď! Ovšem vždycky - nejlépe v okamžiku, kdy si říkám, že už to zvládám, že jsem na dobré cestě... - si uštědřím takový držkopád, že mi nezbývá, než se ptát: Co je člověk, že na něj pamatuješ...?

Kdybych celé dny zpívala Bohu chvály, nemohla bych oslavit všechno, čím mě obdaroval. A kdybych mu sloužila od rána do večera a od večera do rána, nevrátila bych mu to, co jsem mu dlužná. A tak v letech příštích bych ráda ke dvěma výše zmíněným činnostem přidala ještě zvolání: Pane, smiluj se! a Dílo svých rukou neopouštěj!

PS: Nechce se mi sáhodlouze vzpomínat na den svého křtu, který byl krásný a náročný zároveň. Podělím se jen o drobný detail. Tehdy jsem se nechávala probouzet rádiem, které jsem měla naladěné na ČRo Vltava. Už nevím, na kolikátou hodinu jsem měla budíček nastavený. Ale první slova, která jsem ten den slyšela, když rádio začalo hrát, zněla: "Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, to jest přeloženo Bůh s námi." Jistě, není nic divného na tom, že na Českém rozhlasu v předvánočním čase měli jakýsi výkladový křesťanský pořad. Ale vážně můžu považovat za náhodu, že mě do uší břinkla právě tato citace z úst jejich tehdejšího hosta?