„Já v žádného Boha nevěřím…“

V tomto krátkém svědectví bych ráda všem čtenářům upřímně a pravdivě sdělila příběh svého obrácení. Příběh, kterému jsem v minulosti nikdy nevěřila. Příběh, ve kterém jsem nezasáhla já, ale sám Bůh. A v tom jediném okamžiku, kdy mi Bůh ukázal cestu, po kterém s ním mohu jít, jsem uvěřila v Jeho slova, v Jeho přítomnost a pověděla mu své „ano“.

Abych čtenáře neodradila ihned na začátek, zvláště ty hledající Boha, musím se otevřeně a upřímně přiznat, že jsem v Boha nikdy nevěřila. Nyní zpětně rozumím své nevíře tak, že pokud někoho neznám, tak mu nemohu ani věřit. Proto se i já zpětně sama sebe a Boha ptám, jak jsem se mohla prohlašovat za nevěřící? Spíše neznající vztah s Bohem a neznající samotnou pravdu. Pravdu, která mi ukázala cestu a osvobodila mne z nereálných představ o životě.

Když se pomalu vracím na začátek svého života, vidím, že vše, co se vám na vaší cestě odehrává, není náhoda. Je to naopak natolik promyšlený plán Boží, že ani nijak jinak být nemohlo. Každá událost, i ta nepříznivá, bolavá či jinak smutná, vás může přivést k Bohu. Jak jinak by v Ježíše uvěřilo tolik lidí skrze Jeho utrpení, kdyby On nevstal z mrtvých?

 

„Existuje věčný život?“

Jako dítě jsem žila vcelku bezstarostně, prožívala dětství v rodině, kde se víra nepraktikovala a v Boha se nevěřilo. Neměla jsem důvod se ptát, proč. Neznala jsem Boha, náboženství, neznala jsem věřící rodiny. Přesto si vzpomínám, že jsem kolem svých 10 let začala přemýšlet o nesmrtelnosti. Objevovala jsem v sobě touhu žít a nikdy nezemřít. Tehdy jako malé dítě jsem začala věřit, že je život věčný. Představovala jsem si jej jako provázek, který stále pokračuje, na jehož konec však nevidím. V srdci jsem měla touhu, že já a ti, které mám ráda, budeme žít věčně. Nebyla jsem jako dítě připravena na konec vztahů ani na konec života.

Tehdy mne ovlivnila i má tehdejší spolužačka a kamarádka na základní škole. Když se učitelka ptala, kdo se hlásí do náboženství, ona sama spontánně zvedla ruku a s ní i pár dalších dětí. Protože jsem se s ní přátelila, chtěla jsem do tohoto dobrovolného kroužku docházet také. Maminka mi však doma vysvětlila, že nejsem katolík a nechodíme do kostela, proto ani nemůžu chodit do náboženství. Pochopila jsem, že je to fakt, který se nedá změnit, a přihlásila se raději do sportovního kroužku. Přesto mi však má kamarádka často ukazovala obrázky Ježíše a Jeho svědectví. Přijímala jsem tuto nauku jako pohádku, kde je přítomna láska a dobro a vše dobře skončí.

V té době jsem si zamilovala knihy. Bylo mi asi 10 let a já začala číst a číst. Místo hraní her s dětmi venku jsem si vymyslela důvody, proč nemohu jít, zavrtala se pod deku a četla a četla. Má babička mi půjčila některé své knihy, pohádky, příběhy a já stále četla. V knihách jsem nacházela útočiště a naději. Naději, že každý příběh končí dobře. Nacházela jsem lásku a pokoj. I nyní, o mnoho let později, nedám dopustit na četbu knih. Svou lásku ke knihám jsem však nijak neskrývala, často jsem doma přerovnávala knihy, řadila je dle různých žánrů a beletrií, rovněž je téměř všechny četla. Až jednou jsem objevila malou útlou knížečku s názvem „Kniha života“. Byla to malá kniha, kde bylo popsáno svědectví o životě Ježíše, a tak jsem si pár stránek přečetla. Protože jsem však knize neporozuměla a neměla se doma v rodině koho zeptat, knihu jsem odložila. Od té doby jsem se již nikdy nesetkala s náboženstvím a s Bohem.

 

„V co věříš?“

Přesto měl však Bůh svůj plán, kdy se mi měl jako dospělé znovu ukázat. Začala jsem dospívat a když mi bylo kolem 20 let, s přáteli jsem podnikala pár výletu a tanečních zábav. Na jedné takové akci pod širým nebem za mnou přišel jeden kluk, aby se mne zeptal, v co věřím. Ani mne příliš nezaujal. Byl vyšší, baculatý, měl vousy a nijak atraktivní. Přesto mne touto otázkou dostal. Mlčela jsem a přemýšlela, co bych asi měla odpovědět. A co jej to vůbec zajímá, když mne nezná? Jak to, že se mi raději nepředstaví, nepopovídáme si normálně jako kluk a holka? Nemohla jsem však neodpovědět. A tak jsem jen řekla: „Víš, já věřím v sebe.“ A do těchto slov dala větší důraz, aby viděl, že si jen tak na mne nemůže dovolovat. Když jsem však spatřila jeho zamyšlený výraz, odešla jsem. Kdyby jen tenkrát tušil, co se ve mne jeho otázkou otevřelo, asi by se možná nyní také divil. Každopádně tato událost měla za následek, že jsem přestala odsuzovat lidi, kteří v něco věří. Dokonce i v Boha a praktikující víru v Ježíše.

Z Ježíše jsem však začínala mít strach. Sama nevím proč, ale vidět jeho obrázek s očima upřenýma na mne, jeho odevzdanost a pokoru, to mi nedělalo dobře. Úmyslně jsem se začala vyhýbat těmto obrázkům a do kostela bych v žádném případě také nešla. V tom jsem musela dát za pravdu svému otci, který často říkával, že pokud on sám by měl vkročit do kostela, tak by jej museli vysvětit nebo by sám kostel spadnul. Necítila jsem se sice natolik hříšná, snažila jsem se žít podle svého morálního a společenského přesvědčení, přesto mi však při pohledu na Ježíše nebylo lehce. Nyní již zpětně chápu, proč to tak bylo. Prostě jsem za ty roky neměla čisté svědomí a Ježíš mi tuto moji nedokonalost připomínal.

 

foto: www.pxhere.com, CC0

„Potřebuji mít skutečnou naději…“

Po letech jsem vystudovala a začala pracovat v jedné nemocnici jako sociální pracovnice. A tehdy mohu říci, že se v mém životě opět ukázal Bůh. Jenže jsem netušila, že už v něm zůstane. Abych pravdu pověděla, Bůh měl své přesné načasování, kdy jen čekal, že se mi opět zjeví. Také mne dost důvěrně znal, byť já sama jsem Jej k sobě nepustila. Prostě mne znal lépe, než já sama sebe, a to byl také důvod, proč jsem se mu tak úzkostlivě vyhýbala. Bůh totiž znal moji touhu pomáhat lidem v utrpení. Přála jsem si stejně jako v dětství v pohádkách, aby každý život trpícího měl šťastný konec a objevila se v něm láska. Postupně jsem skrze příběhy nemocných objevovala i sama u sebe velikou touhu po lásce, která nás všechny přesahuje. Nešlo již tuto touhu ignorovat, jen pomalu jít a naslouchat…

Ve chvílích, kdy jsem vycházela z nemocničních pokojů s rukou na klice, mne často zastavovala slova nemocných: „Myslíte si, že je něco po smrti?“, „Věříte, že život dále pokračuje?“. Tehdy se začala v mém srdci ozývat velká lítost nad tím, že život těchto krásných lidí by neměl dále pokračovat. Potřebovala jsem je utěšit, a přitom dát reálnou a upřímnou naději. Psal se rok 2009 a já potřebovala opět více číst, tentokrát ale o Bohu a o životě po smrti. V té době mi hodně pomáhaly knihy paní doktorky Marie Svatošové, kde jsem se více seznamovala s Bohem, s nadějí pro nevyléčitelně nemocné, s láskou k bližnímu svému. Otevírala se přede mnou nová část života a já začala pomalu vnímat přítomnost Boha. Přesto jsem se k němu stále nedokázala přiznat, jako bych se za svoji počínající víru styděla. V mém srdci však přestal být přítomen strach. Strach z Boha a z víry. Když jsem prožívala těžké chvíle, nacházela jsem útočiště v malé nemocniční kapli, kde jsem čekala na pokoj v mém nitru.

Zpětně vnímám, že vše, co se v mém nitru odehrávalo, bylo v režii Boha. Z kaple jsem odcházela posilněna a naopak sama začala vyhledávat náročné situace, přála si být účastna bolavým rozhovorům, učila se také v těchto okamžicích odevzdanosti a modlitbě. Vzpomínám si, že při mnoha bolavých rozhovorech jsem často mlčela a v tichu se modlila, a přitom prosila Boha, aby pomohl odejmout břemena mnoha nemocným, kteří hledali naději a doufali v uzdravení a život. Nechtěla jsem je tedy nechávat opuštěné v jejich smutku, proto jsem požádala Boha, aby byl vždy s námi. Přála jsem si, aby i v těchto bolestech a břemenech nemocní nalezli radost a na jejich tvářích byl zpět úsměv.

Nevědomky jsem se začala obracet k Bohu. A musím také prozradit, že právě veliký podíl v mém obrácení měli právě samotní nemocní. Po hlubších rozhovorech o životě, o naději a o lásce v rodině mi sami povídali o své víře, mnohdy jsme také společně hledali Boha. Jak jsem jim mohla brát naději, kterou tito krásní lidé objevovali v Bohu a ve věčném životě? To bych jim vzala to poslední, co si přáli, aby jim zůstalo. A tak jsme spolu často četli knihy o víře a občas jsem tyto nemocné doprovázela do kaple na mši svatou. Já sama na mši jít nepotřebovala, ale pokud měl nemocný člověk touhu jít a poprosil mne o doprovod, přece jsem jej nemohla odmítnout, zvlášť když jsem viděla jeho těšení a radost ze společného slavení mše sv. Pro mnoho nemocných byla mše sv. časem, kdy mohli svá břemena odevzdat Ježíši a posilnit se ve své další cestě. Pro mne znamenala má služba v nemocnici práci, kdy odpoledne zavřu dveře a odejdu do svého běžného života. Tito lidé však žili svůj život přímo v nemocnici a každé setkání v rozhovoru či v modlitbě pro ně znamenalo velmi mnoho. Nemohla jsem jim brát i tuto naději v daný okamžik, když už ztráceli své tělesné zdraví. Prostě mne Bůh skrze příběhy nemocných sám vedl.

 

„Milý Bože, jsi tu?“

Nikdy jsem si nemyslela, že budu pracovat s nevyléčitelně nemocnými. Nikdy jsem si nemyslela, že v dospělosti dospěji ke křesťanské víře. Nikdy jsem si nemyslela, že budu tam, kde jsem nyní. Svoji budoucnost si můžeme v duchu plánovat, ale nikdy nevíme, zda opravdu taková bude. Nikdy nevíme, koho na své životní cestě potkáme a kdo nám ukáže pravdu. Pravdu, která nás může zasáhnout hluboko do srdce a zcela obrátit náš představami urovnaný život. Pokud se však této pravdy nezalekneme a budeme ji naslouchat, náš život může získat mnohem smysluplnější charakter, a nakonec svůj život můžeme vnímat mnohem více obohacený. Tak jak mi nedávno pověděl moudrý pán: „Nemusíme se bát. Musíme se však modlit za ty, kdo se bojí.“

Bůh má s každým člověkem svůj plán. Každý den mu děkuji za skutečnost, že se mi dal poznat a že jej mohu ve svobodě následovat. Co však svým příběhem mohu povědět všem, kteří Boha hledají nebo jej zatím nenašli? Nebojme se, i cesta k Bohu může být cíl…

Přicházím k lůžku nádherné mladé ženy, která se na mě usmívá a její velké hnědé oči září. Aniž bych se s ní ještě seznámila, podávám jí ruku, zdravím a začínám se usmívat také. Ten úsměv je nakažlivý. Představuji se a stále držím ruku ve své dlani. Hadička od infuze, sonda, katétr, jako by ani nebyly a já vnímám paní jako ženu. Jako ženu, která si přeje žít. Hovoří mi o své touze po životě, o naději, kterou si přeje uchovat, o lásce ke svému manželovi a dvěma dětem. A pátrá po mé tváři, čeká na odpověď, zda s ní budu. Nejen svoji fyzickou přítomností, ale že s ní budu duší, srdcem. Uvědomuji si, že ji nemohu zklamat, posazuji se na židli a začíná důvěrný rozhovor. Na pokoji jsme samy, máme klid a já si skládám jednotlivá slova do mozaiky života mladé onkologické pacientky.

Tato žena je bojovnice, nepřeje si svůj boj s nemocí vzdát, potřebuje však někoho, kdo bude v boji proti nemoci s ní. Lékař jí nabídl péči hospice, paní si přeje jít domů. Přeje si pracovat, starat se o své děti, přeje si chodit, znovu začít jíst, přeje si žít. Zdravotníci ji nabízejí hospicovou péči, ale nechce ani slyšet. Necítí se připravena na domácí hospic, natož jít do lůžkového hospice. Co však mi utkvělo v paměti, je věta pacientky: „Víte, já chci ještě bojovat. Zkusit znovu jíst, rehabilitovat. Na domácí hospic je ještě čas. Kdyby bylo hůře, tak ano, přeji si zemřít doma.“

A tak začal nejen příběh této mladé odvážné ženy, ale i příběh mého obrácení, aniž bych tehdy v létě roku 2011 něco tušila… A vzpomínám stále, s díky a s krásnou vzpomínkou na tuto něžnou pacientku, která sama uzdravovala vztahy ostatních kolem. Mnoha nemocným dodávala naději, těšila je, usmívala se, podporovala srdcem. Měla v sobě tolik lásky, kterou si přála předávat dále. Láskou, se kterou pečovala o své děti, o svého manžela, kterého milovala. Když jsme se tehdy v srpnu spolu loučily, pověděla mi, že mi zatelefonuje a poví, jak se jí doma daří. A dařilo se jí moc dobře. V domácím prostředí ožila, dostala chuť na jídlo, začala cvičit, vídala se s přáteli. Prožívala hezké chvíle i bez onkologické léčby.

V prosinci se setkáváme znovu a já již při pozdravení vidím, že je mnohem hůře. Podívá se na mě a jednou větou mě požádá: „Prosím, zajistěte mi domácí hospic.“ Je pár dní před Vánoci a já si ze srdce přeji, aby tato krásná žena mohla strávit svátky se svoji rodinou doma. Bohužel sama vidím, že se zdravotní stav nemocné natolik zhoršil, že cesta domů nebude možná, což mi i lékař potvrzuje. Je mi to opravdu moc líto.

Je pátek, den před Vánoci, a já kráčím dlouhou chodbou na nemocničním oddělení. Tiše otevírám dveře a hledím na krásnou mladou ženu, která sama dávala ostatním tolik lásky a naděje. I v umírání vyzařuje její něžná křehkost, pokoj ve tváři. Dýchá přerušovaně, přesto však pravidelně, klidně.

A protože zatím stále nemám žádné zkušenosti s doprovázením umírajících, poslouchám spíše vnitřní hlas, který se začíná ozývat z hloubi mé duše. A ptám se sama sebe, co asi nyní mám dělat, jak utěšit, být nablízku. A vzpomínám si na první chvíli našeho setkání, kdy jsme se navzájem dívaly do očí a držely se za ruce. I nyní pohladím paní po ruce, držíme se opět spolu a já začínám nahlas děkovat. Děkuji za chvíle, které jsme spolu prožily, děkuji za to, že mě tato krásná žena mnoho naučila, děkuji za její důvěru. Loučím se slovy: „Jsem moc ráda, že jsem Vás poznala. Děkuji Vám.“ Důkaz, že pacientka má slova vnímá a slyší, je vidět v jedné malé slze, která stéká po tváří, na krk…až do mého srdce. Najednou pociťuji radost, že spolu můžeme alespoň takto hovořit…beze slov, ale láskou. Paní tiše a klidně přestává dýchat a já stále hledím na její tvář. Otáčím se na hodiny a s napětím sleduji, zda se paní znovu nadechne. Již ne. Přesto její tvář září tak jako za svého života. Přijde mi to tak nečekané a přitom krásné. Co teď?

Kde je duše této krásné mladé ženy, která nyní zemřela? Z náhlého popudu otevírám okno a nechce se mi ani odcházet, ponechat ji v samotě nemocničního pokoje. Začínám proto prosit Boha, aby si tuto paní vzal do své náruče. Ať není osamocena, ať se nebojí. Jenže se ještě neumím modlit…Ale i tak to zkouším, ne slovy, ale srdcem. A dostává se mi odpověď. Začínají mi také téci slzy, děkuji Bohu také za sílu, kterou mi dal v tuto důležitou chvíli…Klid a pokoj, který se rozhostil v mém srdci, je odpověď od Boha. Děkuji za příležitost být tam, kam mě Bůh poslal. Děkuji za to, že byl s námi. Děkuji této nádherné ženě. Uvěřila jsem v Boha a v jeho lásku, kterou On šíří do lidských srdcí ve chvíli, kdy jsme otevřeni. Uvědomuji si, že jsem byla velmi, velmi obdarována a s vděčností hledím do tváře pacientky. Děkuji.

 

„I nyní stále děkuji…“

Tuto vzpomínku píši o 5 let později. Od chvíle, na kterou stále s vděčností vzpomínám, uplynulo mnoho času. Tento čas byl ovšem důležitý. Začala jsem budovat svůj vztah s Bohem. A ten vztah stále trvá a je intenzivnější. Cítím, že je Bůh se mnou a posílá mě tam, kde bych si nikdy nemyslela, že budu. Ukazuje mi příběh Ježíše a jeho milosrdné lásky, která se stále šíří dále, i do dalších srdcí…

A pokaždé, když sedím u lůžka nemocných v posledních chvílích jejich života, si vzpomenu na tuto jedinečnou chvíli, která obrátila můj život tím jediným správným směrem, k Bohu. Každý z nás je natolik jedinečný, jako je jedinečný jeho život, jeho narození, jeho umírání. Proč se bojíme smrti? Je konečnost života skutečnost, která nás stále děsí? I já se v minulosti často domnívala, že po smrti je konec. Konec života, konec lásky, konec naděje, víry v pokračování. Ne, nyní je v mém srdci pokoj a naděje. Naděje, že smrtí život nekončí, ale pokračuje, pouze v jiné dimenzi. V dimenzi lásky sesílané do Boha.

A tak díky oné chvíli, kdy jsem byla obdarována křehkou nemocnou ženou, která měla tolik síly, aby mi ukázala skutečnou pravdu, se snažím žít naplno a pravdivě. Tím, že Bůh měl se mnou velikou trpělivost a provázel mě po strmých a hrbolatých cestách, mi prokázal lásku a úctu, kterou toužím prokazovat i já Jemu. Stále mám za co děkovat, protože díky Němu se v mém životě odehrávají krásné zázraky. Láska se objevuje tam, kde předtím nebyla. Učím se skutečně a bezpodmínečně milovat Boha a své bližní. A učím se s Bohem i nadále, umění odpouštět, přijímat své bližní takové, jací jsou, mít je ráda. Někdy je to pro mě těžké, ale Bůh mi pomáhá a jsme spolu ve všech strmých výstupech, hlubinách, životních bouřích. A pokud v mém srdci nastane klid a rovnováha, tak mám jistotu, že mi Bůh dává najevo, že jdu tou správnou cestou. Cestou k Němu. Ze srdce bych všem hledajícím přála najít cestu k Bohu. Je to radost, která nekončí, ale trvá věčně…

 

A co dál, Bože?

Mnohým čtenářům by se mohlo zdát, že zde příběh mého obrácení končí. Uvěřila jsem v přítomnost Boha a přijala svátost křtu a o rok později svátost biřmování. Nyní již pár let žiji s Bohem a musím říci, že to není jen procházka růžovým sadem. Především obhájit svoji víru ve své nevěřící rodině. Přesto vnímám, že je nám Bůh i především Panna Maria nakloněna. Maminka, která o sobě hovoří, že v žádného Boha nevěří, nosí asi tři roky na krku křížek a medailku Panny Marie. Nedávno mi pověděla, že na Pannu Marii nedá dopustit. Kdykoliv se chystám na cesty, prosí, abych se pomodlila za svoji rodinu. A tak činím vždy při jakékoliv pouti. A ona modlitba má opravdu velikou moc a sílu. Má rodina mi ve víře nebrání, respektují skutečnost, že se modlím a chodím do kostela.

Někdy vnímám, že jsem na Boha nahněvána pro vše, co se mi v životě děje. Přesto stále vím, že On stále žije. Upřímný a živý vztah s Ním mi pomáhá jít dále. Nemusím přemýšlet, co mám ve svém životě sama konat, protože mne sám Bůh vede a ukazuje mi cestu. Skrze modlitbu se Jej mohu na cokoliv zeptat a On mi stále dává odpověď. Bohužel někdy i takovou, na kterou nejsem zrovna připravena. Dává mi však svobodu, ať si zvolím jakoukoliv cestu. Někdy teprve zpětně zjistím, že cesta, kterou měl pro mne připravenou, byla ta správná.

Ne vždy mám touhu s Bohem jít po vytyčené cestě, to se upřímně přiznám. Protože i já sama se Jej někdy ptám, že to snad ani nemyslí vážně. Bráním se některým jeho odpovědím a unikám od nich. Jenže pak přijde stejně okamžik, kdy naznám, že On měl pravdu. Někdy je Bůh natolik vtíravý, že mi v mém svědomí dělá někdy opravdu hokej. Prostě mi nedá pokoj, dokud se s ním zase neusmířím. To vše však míní ve velké lásce a v milosti. Nemyslím si, že když věřím v Boha, že jsem něco víc oproti ostatním. Co však mohu s jistotou tvrdit, nejsem na svůj život sama, mám spolehlivého přítele a rádce, který mne dokonale zná tak, jako nikdo jiný. Ježíš, který i mne miloval natolik, že za mé hříchy zemřel. I po pár letech po svém obrácení se stále cítím milována a chráněna. A mohu i já sama milovat své bližní a skrze Boha ukazovat, že život s Ním má vždy svůj jedinečný smysl.

30.12.2018      Jana Křížová (35 let)