Když mi bylo sedmnáct, seznámili mě moji dva spolužáci, bratři, se svým bratrancem. Ježda, to vám byl pěknej kluk! Pár měsíců jsme spolu chodili na rande. Pak mě nechal, ale o to nejde. Ti moji dva spolužáci byli z věřící rodiny. I jejich bratranec chodil do kostela. Jo, a taky kouřil.

Vrtalo mi hlavou, co na tom jako má. Na tom kostele a na těch cigaretách. Já práh chrámu do té doby nepřekročila a cigaretu ještě neměla v puse. Byla jsem značně pozadu. Všechny moje kamarádky ji zkoušely tak někdy ve třinácti, ve čtrnácti. Jenže já neměla důvod. Nebylo nic zajímavého na tom potahovat brčko schovaná někde ve křoví. To dělal kde kdo. Zajímavější bylo říkat ne. (A já vždycky chtěla být zajímavá :)

Jenže co by člověk (žena) neudělal(a) kvůli chlapovi…

A tak jsem se odhodlala a v trafice si koupila jednu kusovku (víc jsem do toho pro začátek odmítla investovat). Jaký dojem ve mně tenhle můj experiment zanechal, to už si vlastně ani nepamatuju. Ale asi to nebylo zas tak zlý, protože se ze mě stala příležitostná kuřačka. Asi rok poté jsem toho zase nechala – jak jinak, opět kvůli klukovi. Ale to je jiný příběh.

A jak to bylo s kostelem?

Na naši školu přišla nabídka na letní pobyt organizovaný skupinou nadšenců pod hlavičkou Per Artes. Povětšinou studenti pražských VŠ přichystali pro gymnazisty desetidenní program přednášek o umění, divadle, hudbě… Něco připravovali sami, občas pozvali některého svého pedagoga či nějakou známou osobnost. Koukali jsme na Felliniho, poslouchali symfonie, povídání o vlámské malířské škole, debatovali jsme s Martinem Hilským o Hamletovi, Jaroslav Tůma nám přijel zahrát na varhany něco od Bacha… A každý večer se dělaly reflexe – co se komu libilo, nelíbilo, komentáře, kritiky. Mimochodem – účastníci měli povinnost jednou za pobyt si připravit ranní slovo – vlastně takové mluvní cvičení na jakékoli téma. No řekněte, který cvok by dobrovolně o prázdninách dělal mluvní cvičení? Jenže mě to zrovna bavilo. Nejlepší na tom bylo, že hned poté se posluchači do dotyčného pustili – obsah, forma, přednes, to všechno se probralo horem dolem. Slabší povahy s tím měly docela problém. Ale myslím, že tehdy jsem se naučila (jezdila jsem s touto skupinou na různé akce ještě několik let poté) snášet krtiku, nebrat ji hned jako útok proti svojí osobě, ale spíš jako přirozenou součást takřka jakékoli tvorby. Snažit se něco si z ní pro sebe vzít, prostě nějak si to přebrat.

(O pražské kavárně jsem tehdy nevěděla zhola nic. Podle wikipedie začal být tenhle pojem právě někdy v té době používán. Ovšem jestli jsem někdy někde pražskou kavárnu potkala, tak to bylo právě tady. Milí lidé :)

Celé se to odehrávalo na jednom z nejhezčích míst, jaké tady u nás v ČR máme – ve Svatém Janu pod Skalou. Vrchol romantiky.

Jak to všechno souvisí? Hned při představování jsem zjistila, že z mého kraje, z Vysočiny, přijela ještě dvě děvčata – studentky BiGy ve Žďáru nad Sázavou. A světě div se – spolužačky toho mého tehdy přítele. A protože Vysočina je kraj vcelku zbožný, byly také věřící. A protože se bydlelo v někdejším klášteře hned u kostela, měly v plánu vstát v neděli o něco dřív než ostatní a jít na bohoslužbu.

„Můžu jít s váma?“ - Využila jsem příležitost. Doma bych si netroufla jít jen tak do kostela. Tady se to hodilo.

Trochu se divily, ale vzaly mě s sebou.

A tak jsem byla poprvé v životě na mši svaté.

Co mě tehdy zaujalo – písně, které na kytaru hrála a zpívala jedna řeholní sestra (Jo, jo, takové ty kostelní odrhovačky. Zalíbily se mi hned napoprvé a už mi to zůstalo :) a pak kázání, ve kterém kněz vyprávěl jakýsi příběh ze života. Už si ho teda nepamatuju, ale poslouchat se to dalo. To ostatní bylo zvláštní a jako z cizího světa. Vstávání, sedání, klekání, spousta divných slov, kterým člověk nerozuměl. A nejméně od poloviny si říkal: Už by to mohlo skončit. (Je dobré vybavit si ten pocit – aspoň se můžu dnes vžívat do svých dětí :)

A proč to všechno píšu? Nevím. Třeba jako tip na prázdninový výlet. Jestli to nemáte daleko, zajeďte do Svatého Jana. Je tam fakt krásně.