Večer před čtvrtou nedělí adventní léta Páně 2004 mi volal kamarád. Jak prý se cítím? "Jako před malou svatbou," odpověděla jsem. A on na to: "Vždyť je to spíš taková velká svatba! A nerozmyslíš si to ještě?" - "To už nejde."

Obřad se odehrál v komorním duchu. Společně se mnou přijal křest jeden asi dvanáctiletý chlapec. Ten tam měl s sebou svou nejbližší rodinu. Já jsem pozvala svoje spolužáky z gymplu, o kterých jsem věděla, že jsou z věřících rodin (však taky jeden z nich za to mohl, že jsem ten den stála před oltářem) a maminku a sestru své kmotry, které se chtěly na křest přijet podívat. Svoje rodiče jsem pozvala taky, ale o tom až za chvíli. Kněz přišel do kostela s povzbudivě dobrou náladou. Zaradoval se, když viděl moje spolužáky a říká: "Kluci, ministruje někdo z vás?" Chlapci se po sobě trochu rozpačitě podívali: "No.. já, kdysi..." - "Výborně, tak pojď!" - A tak kamarád L. šel. Evidentně to pro něj byl taky zážitek :)

Můj křest byl nevšední i pro našeho kněze. Jak sám poznamenal, biřmoval poprvé v životě. Na dispens od biskupa. Já totiž přijímala všechny tři iniciační svátosti najednou. To zase komentoval můj kamarád A.: "No jo, rychlokvaška..."

Obřad začal a probíhal vcelku poklidně. Vlastně si z něj moc nepamatuju. Až na okamžik, kdy jsme měli se spolukřtěným chlapcem přinést obětní dary. Ty na nás čekaly připravené na stolečku uprostřed kostela. Tak jsem se zvedla, otočila... a málem omdlela :)

S mými rodiči to totiž bylo tak. Nevím, jestli někdo z vás četl v pubertě knížky od Lenky Lanczové. Za mě to byl velký hit. V jednom příběhu má před sebou mladá hlavní hrdinka nelehký úkol - sdělit svým rodičům, že je v tom. Čeká na vhodnou chvíli, při vaření oběda se dlouho rozhoduje... pak to ze sebe vyklopí a jen čeká na tu reakci. No tak já jsem na tom byla podobně. Akorát jsme nevařili oběd, ale umývali nádobí. Chvíle ticha, nádech, zavřít oči a : "Mami, já budu mít křest." - "Cože???" No, schytala jsem to. A závěrem mamka prohlásila, že ji do kostela nikdo nedostane.  

(O světcích a světicích jsem nevěděla skoro nic. Ale měla jsem si vybrat biřmovací jméno. Když jsem pročítala životopisy světic, zaujaly mě dva detaily: U svaté Barbory, že zemřela rukou vlastního otce. U svaté Kateřiny, že byla krásná a zároveň chytrá, takže dokázala ukecat i padesát alexandrijských filozofů. Hádejte, která to u mě nakonec vyhrála :)

Takže když jsem se v kostele zvedla, abych přinesla obětní dary, a uviděla vzadu svoje rodiče, myslela jsem, že nedojdu. To už na mě bylo moc. Míra emocí byla dovršena, takže jak jsem usedla do lavice, začalo to všechno téct očima i nosem, že mi kmotra ani nestačila podávat kapesníky :)

Zbytek obřadu i dne probíhal vcelku poklidně. Největší radost jsem stejně měla, když jsem se večer zavřela sama do pokoje. To já obvykle mívám největší radost, když jsem sama a už je po všem :) Deo gratias!

 

(Text vznikl na popud videa od @Neposeda. Takže díky za inspiraci :)